Z rybářské historie, začalo to háčkem

Ulovit rybu, to pro člověka v pravěku znamenalo především získat maso na obživu, takže to určitě bylo důležité. V době nahromadění ryb při poklesu hadiny nebo v období tření to šlo většinou snadno - do ruky, klackem, lukem a šípy nebo vrženým balvanem, ovšem pokud nenastala některá z těchto situací, šance ulovit rybu šmátráním pod břehem či kameny byla reálná jen na menších tocích. Ale člověk je tvor vynalézavý a tak se v čísi kosmaté hlavě už v pradávných časech zrodila myšlenka nalákat kořist na nástrahu, v níž bude skryto cosi, bránící rybce v útěku. Nejspíš tak nějak se nejspíš zrodil první vzor rybářského háčku, kdoví...

Dávno před zpracováním kovů

Z čeho takový háček vyrobit, to byl rozhodně problém, ovšem protože člověk je tvor vynalézavý, zkoušelo se leccos. Větvička vhodného tvaru nebo stonek s trny umožnily po přivázání na zvířecí šlachu nebo spletené žíně či vlasy sestavení první primitivní "pytlačky", určitě zpočátku bez využití pružného klacku. Ovšem dřevo přece jen není k tomuto účelu ideální materiál, poměrně snadno se otupí hrot a ani pevnost není nijak fascinující. Ovšem nápad na použití lastury či rybí nebo zvířecí kosti vhodného tvaru už posunul celou věc zase o kousek dál. Malé háčky bylo možné z rybích kostí snadno zhotovit, ty větší potom z kostí savců, které bylo ale třeba upravit pomocí broušení pazourkem či jiným pravěkým "náčiním" do požadovaného tvaru.

Kouzlo archeologie

Archeologové a historikové se samozřejmě v rámci studia pradávných kultur zajímali i o nástroje a pomůcky, které dávní lidé používali. A člověk docela zírá, jak staré nálezy svědčí o lidské vynalézavosti. Například na ostrově Okinawa v jeskyni Sakitari byly nalezeny zachovalé háčky na ryby, zhotovené se skořápek mořských plžů. A nejmodernější metody určování stáří artefaktů ukázaly, že se jedná o háčky, vyrobené lidskou rukou přibližně před nějakými 22 000 lety! Obdivuhodné, co?

Další objev, který ještě posunuje symbolickou laťku objevu rybářského háčku směrem zpět, se podařil australské archeoložce Sue O´Connorové, která na ostrově Timor objevila kromě jiných cenných historických nálezů i několik prastarých rybářských háčků, také zhotovených ze schránek měkkýšů. Jednalo se o poměrně masivní háčky v délce několika centimetrů, které sloužily pravděpodobně k lovu velkých mořských ryb a dalších živočichů. Byly pečlivě vyhlazené a ještě postrádaly zpětný protihrot. Ovšem šokující bylo především určování jejich stáří - s vysokou přesností byly háčky datována do doby před 23 000 léty!

Když se řekne "protihrot"

Přidání protihrotu byl další objev, který zefektivnil rybolov, protože ryba se háčku po zaseknutí do čelisti nebo jícnu nemohla tak snadno zbavit. Protihroty se objevily z vnější i vnitřní strany, případně jimi byl háček opatřen z obou stran nebo bylo na háčku protihrotů hned několik za sebou. Ovšem příliš velký protihrot samozřejmě znesnadňoval samotný zásek, v takovém případě totiž bylo nutné vyvinout pro zaseknutí mnohem větší sílu. Tvar a umístění protihrotu se tak ustálilo časem na jednom protihrotu z vnitřní strany, tedy situovaném do obloučku háčku. Tak vypadaly háčky velmi dlouho, v posledních letech se ale často začaly používat háčky bez protihrotu, které umožní sportovnímu rybáři uvolnit rybu prakticky s minimálním poškozením. To ale dávné rybáře příliš nezajímalo, těm šlo o úlovek, určený ke konzumaci.

Z časů svých rybářských začátků pamatuji, že i mnoho mých kamarádů v dětství používalo jako náhradu rybářského háčku jen ohnutý špendlík a ryby také vytáhli.Já na tom byl lépe, protože můj táta byl rybář tělem i duší a nějakým tím háčkem mě vždycky ochotně obdaroval. Ba co víc, naučil mě je i navazovat na vlasec, což se mezi kluky také považovalo za cennou zkušenost.

Nástup kovových háčků

Kovové rybářské háčky se objevily prakticvky hned v době, kdy člověk zvládl zpracování dostatečně pevných kovů na zbraně, ozdoby a nástroje, protože kov byl výrazně pevnější a bylo poměrně snadné vytvarovat háčky podle potřeby. Prvními zpracovávanými kovy bylo ovšem zlato a stříbro, tedy kovy relativně měkké, které nebyly na háčky nijak vhodné. Ovšem už kolem roku 2 400 před naším letopočtem lidé začali vyrábět nástroje a další potřebné výrobky z mědi, háčky však musely být poměrně robustní, aby se neohýbaly. S nástupem pokročilejší doby bronzové (přibližně 1 600 let před naším letopočtem) už bylo možné vyrábět háčky značně pevnější a od doby železné (cca 750 let před naším letopočtem) byly háčky velmi pevné a odolné. Velký rozmach moderních kvalitních ocelových rybářských háčků ale přišel se značným zpožděním, víceméně teprve v 17 století.

Víceháčky měly a mají dodnes různý účel

Kromě běžných jednoháčků nejrůznějších tvarů se časem objevily i víceháčky, určené pro použití při lovu na živočišné nástrahy (nejčastěji živé nebo mrtvé rybky). To jsou ty dvoj- a trojháčky, s nimiž se především při lovu na nástražní rybky a u vláčecích nástrah setkáváme dodnes. Kromě toho se v přímořských oblastech vyráběly a dones vyrábějí i speciální typy víceháčků, například pro lov sépií a chobotnic slouží "věnečky", osazované na nástrahách i v počtu několika kusů za sebou, ovšem bez zpětných hrotů.

Háčky s lopatkou i bez ní, s očkem...

První háčky měly ramínko rovné a přivazovaly se většinou hedvábím, před nástupem vlasců dokonce na koňské žíně a na takzvanou "seduli" (tažené vlákno bource morušového) pomocí hedvábí, spoj se následně přelakoval. Někdy měly na ramínku drobné zdrsnění nebo vroubky, aby vázání lépe drželo, případně si tam jemným pilníčkem ty vroubky rybáři dělali sami. Háčky s lopatkou byly dlouho "klasikou", způsob navazování byl jednou z prvních praktických věcí, které musel každý rybářský adept zvládnout. V poslední době jsou velmi oblíbené háčky s očkem, které se navazují různými způsoby, je to ale trochu nevýhodné v tom, že přivázání za očko nezajišťuje stoprocentně, aby ramínko háčku bylo v jedné linii s návazcem, což může komplikovat zásek.

Tvary háčků snad ani nelze spočítat

Háčky se vyrábějí podle potřeby a konkrétního určení z tenkého nebo naopak hodně silného drátu, s krátkým, obyčejným nebo prodlouženým ramínkem a s protihrotem i bez něj. To ale není zdaleka všechno, v nabídce výrobců je celé myslitelné spektrum barev a povrchových úprav (včetně speciálních do slané mořské vody), ramínko je mnohdy prohnuté (například u muškařských háčků na vázání nymf nebo napodobenin blešivců), háčky s očkem ho mívají někdy vybočené směrem dolů pro chytání s jigy. U některých háčků, určených primárně na nastražování červů, najdeme i hrotky, připomínající protihroty, umístěné na horní straně raménka. Ty brání sklouznutí kroutící se nástrahy. Můžeme se setkat i s háčky, opatřenými olověnými nálitky, sloužícími pro zatížení nástrahy. Každý háček má jednoduše své opodstatnění.

Velikost háčku

Háčky se označují podle velikosti a mnohdy navíc dodatkově i složitými kódy s ohledem na tvar, materiál, odolnost a další vlastnosti, někdy je i pro zkušeného rybáře luštění těchto ne vždy se shodujících a ne úplně sjednocených označení a číslování docela složité. V zásadě nejčastěji se používá "klasické označení velikosti od 32 (nejmenší pidiháčky) až do 20/0, což jsou ty úplně největší háky.