U dna budeme i v zimě úspěšní

Letošní zima se zatím neprojevuje nijak výrazně, takže se nedočkaví rybáři mohou vydat k vodě s lehkou sestavou na plavanou nebo na feeder, případně se věnovat klasickému lovu na položenou, jen příznivci "dírkování" zatím smutně sledují předpovědi a doufají, že se na pár dnů nebo týdnů také dočkají. Každopádně všechny tyto techniky v zimním období inklinují k výraznému "zjemnění" náčiní a používání menších nástrah i zmenšení krmných porcí, tak jako tomu ostatně vždy přes zimu bývá. Nezamrzlé hladiny pomalu tekoucích a stojatých vod občas ty odvážnější zlákají i k chytání z loďky, také v táhlejších proudných úsecích jsou pro rybaření docela dobré podmínky.

Aby nástraha nezapadla

Tam, kde je dno písčité, nebývá prakticky žádný problém a nástraha i krmení zůstávají rybám pohodlně dostupné, v těchto místech bez možnosti úkrytu se ale zase ryby příliš často nezdržují. Kamenité dno sice hrozí vázkami, ovšem nástraha tady zůstává také rybám poměrně dobře dostupná, při plavané sice dochází o hrany větších kamenů při lovu u dna k občasným "falešným záběrům", ty se ale časem naučíme odlišovat od skutečného kontaktu s rybou. Na dně s větším nánosem bahna nebo vrstvou tlejících odumřelých rostlin, listí či jiných organických zbytků nástraha i krmení poměrně snadno zapadnou a ryby je tak mnohem nesnadněji vyhledávají, což snižuje pravděpodobnost záběru. Některé ryby sice mají ve zvyku probírat se nánosem na dně, ovšem jen do určité hloubky. Jak tedy situaci co nejefektivněji vyřešit? Záleží na zvolené rybolovné metodě a použité nástraze, možností se nám vždy nabízí hned několik.

Při plavané na stojaté vodě důkladně změříme hloubku na lovném místě a v jeho bezprostředním okolí, podle toho potom nastavíme vzdálenost háčku od splávku tak, aby nástraha byla těsně nade dnem nebo podle potřeby v dolní části vodního sloupce, kde se v zimním období ryby zdržují a vyhledávají tedy i potravu. Variantou je i použití nástrahy lehčí než voda, která má tendenci se vznášet, pro použití ve stojaté vodě to ale není optimální řešení, protože se nástraha často dostává do kontaktu s vlascem a zátěží, takže může dojít k odrazení ryby nebo k zamotávání celé sestavy.

Pro lov se splávkem na tekoucích vodách je ovšem tato varianta jedním ze zajímavých řešení. Pokud se navíc naučíme při vedení splávek lehce nadržovat proti vodě, vedeme nástrahu těsně u dna a máme s ní kontakt i citem, nejen podle pohybu splávku. Pro lov s nadržováním splávku je vhodné použít spíš delších prutů a nelovit na příliš velkou vzdálenost, abychom měli nad celou sestavou opravdu dobrou kontrolu. Důležité je i správné vyvážení splávku dělenou zátěží, jejíž sestavení vychází ze síly proudu, hloubky, v níž lovíme a druhu cílové ryby. V silnějším proudu je třeba zátěž rozmístit až po spodní část sestavy, poměrně blízko k háčku, pro klidnou a stojatou vodu postačí zátěž ve střední části a nemusí být rozdělena do tolika segmentů. V zimním období lovíme vždy s co nejjemnějším náčiním, tenký vlasec i citlivý prut nám umožní nahodit dostatečně daleko a přesně i s lehoučkým splávkem a několika bročky. Někdy není na škodu ani to, že nástraha se při vedení občas dotýká dna a zvedá obláčky kalu, může tak výrazněji upozornit ryby na dostupnou kořist. Nejúspěšnější ale bývá při zimní plavané přirozené vedení nástrahy spolu s průběžným krmením malými porcemi směsi, přizpůsobené konzistencí síle proudu a charakteru revíru.

Jak udržet nástrahu nade dnem?

Pokud lovíme na položenou a také při feederovém chytání můžeme použít jednoduchý trik - spolu se zamýšlenou nástrahou napíchneme na háček kousek lehoučké foukané kukuřice, plovoucí pelety nebo chlebové střídky a nástraha tak do nánosu na dně nezapadne. V nouzi lze k nástraze připíchnout i "nejedlý" kousek polystyrénu nebo podobné pěnové hmoty, který nástrahu nadlehčí a udrží nade dnem. Vyvážení si ověříme nejprve u břehu, nemusí to být žádný velký kus, jde jen o nepatrné nadlehčení, které ke svému účelu bohatě postačí. Nástrahu už následně po dně rozhodně nepopotahujeme. Kdo loví na bolies, určitě zná sestavení vznášejících se "panáčků", to je další výborná varianta pro udržení nástrahy u dna bez zapadnutí do bahna nebo listí. Celou sestavu lze opatřit i malým plovákem, který vše nadzvedne, ovšem na druhou stranu už může taková poměrně komplikovaná a nápadná sestava působit rušivě, nehledě k velké šanci na zamotání při náhozu nebo klesání ke dnu. Situaci celkem dobře řeší jednoduchá a funkční sestava s koncovým olovem, kdy dostatečně daleko od něj umístíme krátké přívěsy s nástrahami a po vypnutí (špičku prutu umístíme co nejvýše) budou nástrahy vyzvednuty nad vrstvu bahna.

Velmi populární chytání na feederové pruty je třeba v místech s vysokým nánosem měkkého sedimentu nebo bahna, sestavu musíme také trochu poupravit, použijeme větší, lehké krmítko (nejlépe plastové), které tak snadno nezapadne a návazce umístíme v potřebném odstupu nad něj. Není to typická sestava, ale bude určitě více funkční, než taková, která by se zabořila do dna a odsoudila nás jen k bezcílnému čekání.

Tip z praxe: V místech s nánosem na dně je dobré zjistit, zda bahno nebo tlející rostliny a spadané listí výrazněji nezapáchají, v takovém případě se totiž rozhodně nejedná o místo, vhodné k lovu, ryby bychom tu asi hledali marně. Jak to zjistíme? Jednoduchý postup je například uvázání olůvka na konec vlasce, kdy následně kolem něj omotáme a upevníme kousek čistého obvazu nebo řídkou látku, nahodíme do cílového místa, popotáhneme a opatrně vytáhneme. Nějaký "vzorek" ze dna v látce nebo obvazu s řídkou strukturou určitě zůstane a uděláme si aspoň hrubou představu.