Silueta umělé mušky

Co je vlastně u umělé mušky míněno siluetou? Není to jen samotný konkrétní tvar, je to souhrn vjemů, které působí na vnímání ryby a mají velký vliv na to, zda naši umělou nástrahu považuje za potenciální kořist, za něco nezajímavého nebo dokonce podezřelého. Ryba může mušku pozorovat plovoucí na hladině (takzvaná "suchá muška"), přitopenou - líhnoucí se a svlékající se hmyz nebo hmyz již poloutopený; pod hladinou jako hmyz, unášený proudem či stoupající k hladině, případně těsně u dna. U dna to jsou především napodobeniny larev, nymf, případně i dalších živočichů, kteří v blízkosti dna žijí. Poslední variantou jsou napodobeniny prchajících nebo neopatrně plovoucích rybek, napodobované streamery, baky, muddlery a dalšími podobnými nástrahami. Takže to pojďme vzít trochu jedno po druhém.

Suchou mušku ryba vidí proti světlu

U suchých mušek dbáme na to, aby byly schopné udržet se na hladině a připomínaly skutečný hmyz, který na hladinu usedl, byl sražen větrem, umírá nebo se právě líhne. Nejsnadnější to s napodobením hmyzu máme většinou na rychleji tekoucích vodách, kde ryba nemá moc času na to, aby si naši nástrahu prohlížela. Na menších, nepříliš úživných tocích jsou ryby často rády za každé sousto a nebývají příliš vybíravé. Stačí se tedy porozhlédnout a zjistit, co kolem vody poletuje nebo co unáší proud po hladině. Většinou na takových vodách vystačíme s chmýřenkami z kohoutího srpku nebo s chrostíky ze CDC.

V pomaleji tekoucích místech a na úživnějších vodách (jako jsou například pstruhové sekundáry pod přehradami) je už třeba vybírat odpovídající napodobeniny mnohem pečlivěji a často nás ryby dokáží pěkně potrápit. To platí hlavně přes den, kdy bývají při sbírání hmyzu z hladiny často velice vybíravé a někdy je to až k uzoufání. Přitom naše muška třeba už z několik metrů vypadá k nerozeznání od přirozeného hmyzu, sedícího o kousek vedle na hladině. Tady si musíme uvědomit, že velmi důležitá je nejen velikost mušky (určovaná většinou podle velikosti použitého háčku), ale i její průsvitnost, která je pro výslednou siluetu mnohdy rozhodující. V zásadě je to jednoduchá - řídce uvázaná muška se jeví rybě jako menší, i když jsme ji uvázali na poměrně velký háček. Taková muška sice vyžaduje častější vysušování planými hody a občasné namaštění špiček nožek, ale i to, že jen sotva drží v povrchové blance vody jí může právě přidat na přitažlivosti. Na klidnou hladinu raději používám místo běžných kohoutích srpků srpky slepičí, které jsou výrazně jemnější a měkčí. To sice znamená, že s nožky budou snadněji ohýbat a přijímat vodu, ale muška bude sedět na hladině jako skutečný hmyz. Navíc při opatrném sebrání (v němž jsou největšími mistry bezesporu lipani a velcí, zkušení duháci) si ryba umělou mušku neodstrčí tlamou, jak se tomu často stává při použití mušek s nožkami z kohouta, které jsou krásně rovné, o něco tužší a dodávají mušce lepší plavací vlastnosti.

Stejný háček a jiná velikost

U palmerových mušek a také u chmýřenek lze vycházet z toho, že hustěji vázané nožky dávají mušce lepší plovací vlastnosti, ale současně ji opticky zvětšují. Chceme-li tedy napodobit menší hmyz, vážeme mušky s řídkými nožičkami. V zásadě to znamená, že na háčku stejné velikosti můžeme navázat mušku zdánlivě o jednu až dvě velikosti menší nebo naopak větší. To využijeme hlavně v případě, že se snažíme ošálit velkou rybu, která opatrně sbírá "pidimušky", ale je nám jasné, že na maličkém háčku bychom ji nejspíš nezvládli.

Co se týče křídel u mušek, které napodobují především jepice a další hmyz se vztyčenými křídly, opět můžeme siluetu výrazně ovlivnit volbou materiálu i uvázáním křídel. Křídla (nebo někdy jen monokřídlo), vztyčená vzhůru nebo mírně skloněná vzad (u některých vzorů i směrem dopředu) dodávají mušce typický vzhled, kombinujeme je většinou s tenkým, mírně kónickým tělíčkem a výraznými štěty. Velmi dobrým řešením jsou křídla ze špiček srpků, která jsou velice odolná, trvanlivá a protože díky jemné struktuře propouštějí světlo, skvěle napodobují jemná křídla skutečného hmyzu. U velkých jepic se používají k napodobení rozevřených křídel celá pírka, nejčastěji z divoké kachny. Také peří CDC může posloužit k navázání trvanlivých a jemných, nadýchaných křídel, využijeme ho především u malých jepiček. Křídla z výřezů letkových nebo ocasních per jsou méně průsvitná a osobně je používám spíš při vázání mokrých mušek. U jepic a jepiček nezapomínáme na typické štěty, které dokreslují při kontaktu s hladinou siluetu mušky a současně přispívají k jejímu správnému usazení na hladině.

U napodobenin chrostíků naopak nevyžadujeme velkou průsvitnost, protože skutečný hmyz má křídla poměrně robustní a velice výrazná. Důležití je dodržet typický trojúhelníkový tvar celé siluety, k uvázání lze použít oblíbené a skvěle plovoucí peří CDC, srnčí nebo jelení srst (použitelná je i srst antilop, kozy , osla a podobně), v nouzi jsem kdysi použil místo srsti ostříhané chlupy z rýžového koštěte a i takové "chrostíky" ryby s důvěrou braly. Dospělého chrostíka lze napodobit i pomocí výřezů z letkových nebo ocasních per (zpevníme je podlakováním, natřením lepidlem zespodu nebo podlepením dámskou silonkou). Dostupné jsou i speciální fólie v nahnědlých a nazelenalých odstínech, jimiž lze křídla chrostíka velmi dobře napodobit. Vděčným (i když ne moc trvanlivým) materiálem je takzvaná "švýcarská tráva" (Swiss straw). Jemně chlupatá tělíčka chrostíků napodobíme nadabováním srsti nebo je navážeme z paprsků větších per, které také dodají tělíčku potřebnou strukturu. K siluetě chrostíka sice podle mnoha muškařů patří i charakteristická dlouhá tykadla (lze je navázat z jednotlivých paprsků většího pera nebo z chlup, například z jezevce), ale na muškách mi většinou nevydržela dlouho a proto je na "chytací" mušky už dávno nevážu.

Pro lov tlouštů, kteří také milují potravu, plovoucí na hladině, se hodí spíš suché mušky s výraznějším tělíčkem a všeobecně s poměrně velkou, spíš trochu "rozplizlou" siluetou. To znamená, že použijeme mušky, vázané jako husté chmýřenky ze slepičího peří, případně z peří CDC, výborně funguje i jejich kombinace. Tloušť hlavně na menších vodách si rád dopřeje pořádné sousto, takovou mušku potom můžeme snadno sledovat i jako mírně přitopenou.

Mokrá muška se prezentuje ve sloupci

Mokrá muška může být nabídnuta těsně pod hladinou, uprostřed vodního sloupce nebo i v jeho dolní části. Má napodobovat nejčastěji mrtvý hmyz, který je volně unášen vodou. V některých ročních obdobích je to vůbec nejúčinnější technika, která je ale z nepochopitelných důvodů opomíjena a v poslední době téměř zcela nahrazována lovem na nymfy. Mokré mušky lze s nymfami také kombinovat.

V čisté, zapadlé vodě jsou hlavně v letím období velice účinné drobné chmýřenky, označované jako "spiders" (pavoučci). Nejde ani tak o napodobení skutečných pavouků, jen muška působí takovým jemným, křehkým dojmem. Tělíčko bývá zhotoveno je z jedné vrstvy hedvábí (na hrudi nepatrně zesílené dalšími oviny), nožky velmi řídké a poddajné, většinou ze slepice nebo z drobných opeřenců (kavka, špaček a podobně). Tyto mušky berou s důvěrou i opatrné ryby na velkých řekách, kde jinak bývají v přístupu k muškám značně opatrné. Silueta takové mušky je minimální, ale zřejmě to je to pravé. A tady bych se chtěl zmínit ještě o jednom prvku, který je u mokrých mušek (a také u nymf) velmi důležitý - to je pohyb nožiček. Možná by to chtělo jiné označení, ale já to už dlouhá léta označuji jako "hemživost". Jde o to, že i při pasivním vedení nožičky mušky v proudu pracují, vlní se a působí velmi dráždivě.

Větší mokré mušky se často váží se silnějším tělíčkem, do této kategorie patří například legendární Red Tag v mnoha modifikacích, Coachman a další vzory, u nichž bývá tělíčko zhotoveno navinutím několika paprsků pavího pera, takže získá doutníkový až vejčitý tvar. Velké množství mokrých mušek je vázáno s křidélky. Ta se v tomto případě dělají nejčastěji z letkových nebo ocasních výřezů, kdo si chce usnadnit práci, použije přehnutý výřez nebo naváže jen monokřídlo. Ono po pár nahozeních už muška stejně vypadá značně splihleji než po navázání, natož po ulovení několika ryb. Ale právě takové pocuchané a "rozdrbané" mušky jsou mnohdy mnohem účinnější, než nový vzor, právě vyndaný z krabičky.

Pokud vodíme mokré mušky aktivně, tedy nejčastěji nahozením šikmo přes proud a postupným stahováním nebo (na stojáku) přerušovaným dráždivým stahováním, osvědčují se větší mokré mušky s tenkým tělíčkem a řídkými nožkami, které napodobí buď rychle se pohybující larvy hmyzu nebo drobný potěr.

Nymfa musí doputovat ke dnu a vypadat jedle

S nymfami lovíme v bezprostřední blízkosti dna a tudíž se většinou váží zatížené. Ovšem v přírodě se vyskytují i nymfy opravdu hodně subtilní, k jejich dopravení ke dnu potom slouží zátěž na návazci (na mimopstruhových vodách zatím pořád povolená) nebo další nymfa, nazývaná často "zátěžová". Když si prohlédneme obsah žaludku ulovených a ponechaných ryb, zjistíme, že velká část nymf, pijavek a blešivců jsou velice malí, drobní živočichové. a přesto se jimi živí i velké ryby. Stačí jim totiž stát u dna těsně vedle hlavní proudnice a jen občas popojet do strany a otevřít tlamku, nemusejí tudíž na lov potravy vynakládat téměř žádnou energii. Proto jsou pro ně i taková malá sousta vlastně přínosem, proud totiž potravu přináší téměř neustále, v době líhnutí nebo migrace živočichů dna pak ještě ve zvýšeném množství. takže určitě se vyplatí mít v zásobě i několik opravdu štíhlounkých nymf, navázaných například ze štětů ocasního pera bažanta (Pheasant Tail Nmph). Tenké tělo je zakončeno několika štěty, je mírně kónické a hlavohruď je zesílená. U nymf jsou typickým znakem i zárodky křídel, respektive pochvy na zádech nymfy, v nichž se budoucí křídla vyvíjejí. U nymfy, napodobující larvu jepice navazujeme i několik krátkých nožiček.

Velmi oblíbené jsou nymfy s tungstenovými kuličkami, většinou se jedná o běžné vzpory, obohacené právě jen tím zátěžovým prvkem. U těchto nymf se velmi často váže barevně odlišený "límeček" hned za kuličkou, Pro zlepšení vzhledu a oživení siluety potom přidáváme několik krátkých paprsků z pírka CDC. tato pírka totiž drží na sobě mikroskopické bublinky vzduchu a přispívají k mnohem větší atraktivitě mušky.

S kuličkami se váží i nymfy typu perdigone (brokovky), u nichž se nožky vynechávají a tělíčko kónického tvaru je zalito epoxidovým lakem nebo UV lakem. Silueta tedy je na rozdíl od jiných nymf poměrně ostrá a přesná, výhodou těchto nymf (určených pro rychlé proudy a hlubší vodu) je to, že na sobě ani v sobě nedrží vzduch a díky tomu se potápějí jako ty broky, podle nichž tento typ mušky dostal jméno.

S kuličkou ale výtečně fungují i napodobeniny larev chrostíků ve schránce, ta "oživlá dřívka", která se hemží na dně snad každého čistého toku. Nejsnadněji je napodobíme nadabováním různorodého materiálu nebo použitím již hotového knotu z králičí srsti, Na jednom konci je třeba pro zachování siluety napodobit vyčnívající nožičky. K tomu postačí několik paprsků kropenatého pírka a kousek chemlonu či vlny, připálený sirkou či zapalovačem, který napodobí hlavičku larvy, vyčnívající ze schránky.

Na háčky s obloukovitě prohnutým ramínkem se váží často hlavně napodobeniny blešivců a vodních berušek, u nichž charakteristické siluety dosahujeme navázáním pružného latexového pásku na hřbetní stranu. Nožky se tak ohnou směrem dolů, pokud jsme je vyvázali ze slepičího srpku. Pokud zhotovíme tělíčko z hrubšího dabingu, nemusíme nožky napodobovat srpkem, jen je prostě jehlou lehce vytáhneme a mušku opatrně suchým zipem vyčešeme do finální podoby.

Pupa na závěr

Asi bych měl aspoň krátce ještě zmínit pupy, co jsou mušky, vázané podobně jako nymfy, s nimiž ale lovíme většinou jako s mokrými muškami. Necháváme je střídavě stoupat ke hladině a pomalu klesat, občas je držíme přímo pod hladinou. Napodobují larvy chrostíků, které stoupají ke hladině, aby se svlékly k obalu a staly se létajícím hmyzem. U pup jsou dlouhá tykadla velmi výrazným znakem a v tomto případě bych je doporučil uvázat.

K těm streamerům jsem se v článku ani nedostal, ale slibuju vám ona to téma extra článek, to je totiž opravdu hodně obsáhlé téma....