Z rybářské historie - Přívlač I.

Chodíte rádi vláčet? Určitě se nejedná o jednu z prvních rybolovných metod, ale pro lov dravců je to technika, která někdy funguje dokonce lépe, než lov na živou nebo mrtvou rybku a má velkou spoustu příznivců. Je docela zajímavé zapátrat po historii této rybolovné techniky a podívat se, jakými obměnami prošla, než získala současnou podobu.

Co je to vlastně přívlač?

Lov přívlačí je aktivní rybařina, provozovaná nejčastěji ze břehu nebo při brodění v toku, vláčet lze samozřejmě i z loďky, bellyboatu nebo jiného plavidla. Hodně záleží na výběru vhodné nástrahy, místa a denní době, důležité je umět dobře "číst vodu" a vytipovat si tak ta nejvhodnější místa, kde můžeme dravce očekávat. Někdy je potřeba nahazovat hodně daleko, jindy stačí lovit kolem břehu, případně lze také spouštět nástrahu do hloubky a dráždivě s ní pohybovat (vertikální přívlač). Vláčíme u dna, ve vodním sloupci i těsně pod hladinou, zajímavý a velmi napínavý je i lov na hladinové nástrahy. Přívlač má prostě mnoho tváří a nabízí ohromnou variabilitu. Dramatické bývá také zdolávání dravce a až do konečného vylovení nebo podebrání ryby není často jisté, jak souboj dopadne. Pomocí vláčecích nástrah je možné cíleně lovit prakticky všechny druhy dravých ryb (s výjimkou úhoře a mníka), ulovíme mnohdy ale i ryby, které podle rybářské taxonomie mezi dravce nepatří, ovšem ona si i taková parma nebo kapr někdy docela s chutí svůj jídelníček zpestří nějakou tou rybkou nebo žabkou.

Pohled do historie nástrah

O používání umělých nástrah, které se pohybovaly ve vodě a svým pohybem vydráždily dravce k záběru, existují zmínky už z dob starého Říma. Ke zhotovení umělých nástrah tenkrát sloužily trochu jiné materiály, než které se používají dnes - jednalo se především o lastury mlžů s lesklou vnitřní stranou, dobře posloužily i úlomky kostí.

Později, v době bronzové už byl použit bronz i ke zhotovení prvních plochých nástrah lehce prohnutého nebo lžičkovitého tvaru, které se při vedení vodou dráždivě pohybovaly a vysílaly vodou vibrace. O všech vláčecích nástrahách totiž platí, že pozornost predátora upoutávají nejen dopadem do vody a svým vzhledem, ale většinou právě silnějšími nebo slabšími vibracemi, které dravec zaregistruje z mnohem větší vzdálenosti. Později se objevily i nástrahy, které měly v sobě dutinu a v ní umístěna jedna nebo více kuliček vydávaly chrastivý zvuk, který se pod vodou šířil ještě mnohem dál. Ale to už se dostáváme moderním nástrahám...

Přelomem byl smekací naviják

Dostatečně rychlé navíjení vlasce nebo šňůry je pro vláčení velice důležité, nástraze je přece třeba udělit určitou rychlost a udržet ji v pravidelném nebo ještě lépe nepravidelném pohybu vodou, aby správně pracovala. První navijáky, nahrazující navíjení šňůry na vřeteno, držené v ruce, se podle dochovaných záznamů objevily již hodně dávno, bylo to v daleké Číně. Rybář s prutem a na něm upevněným jednoduchým navijákem je už zachycen na obraze z roku 1195. Ze začátku 17. století pochází první "technický výkres" navijáku, který je zveřejněn v čínské encyklopedii Sancai Thui a vyobrazený naviják je vlastně klasické "kolečko", které bylo dlouho nejrozšířenějším typem navijáku i v Evropě. I přes dokonalé řemeslné zpracování však s těmito navijáky nebylo možné dosáhnout dalekých hodů, protože se musel váhou nástrahy otáčet i buben navijáku. Nepomohlo ani uložení v ložiscích, navíc navíjení bylo poměrně pomalé. To byl takzvaný "nottinghamský naviják", který se používal běžně už koncem 18. století.

Pro rychlejší navíjení byly později tyto bubnové navijáky opatřeny převodem "do rychla", který se pro nahazování vypínal. Potom došlo na navijáky, u kterých bylo možné před nahozením otočit buben o 90° a to nahazování výrazně usnadnilo. A pak už byl jen krůček k revoluci v oboru navijáků... Převratným se totiž ukázal vynález, jehož autorem byl britský politik a podnikatel Albert Holden Illinworth - jednalo se o první model navijáku s pevnou cívkou, dodnes označovaný jako "smekací naviják". Cívka byla umístěna kolmo k ose prutu a po uvolnění překlápěče se mohl vlasec nebo šňůra volně odvíjet. Tento typ byl později zdokonalen o kluznou brzdu a dnes je smekacích navijáků nepřeberný výběr. Ovšem ten Illingworthův byl prostě první.

Přívlače v hmotnostních kategoriích

Jedná se o základní, vcelku přehledné rozdělení podle hmotnosti nástrah a spolu s tím i podle používaného vybavení. Jaké kategorie se v současné době rozlišují? Jedná se následující:

• Ultralehká přívlač slouží pro lov menších dravců, primárně pstruhů, okounů, tloušťů a dalších ryb. Používají se všechny běžné typy nástrah, ale v té nejlehčí hmotnostní kategorii. Aby bylo možné lehoučké nástrahy odhodit dostatečně daleko, je třeba sáhnout po tenkém vlasci nebo pletence a odpovídajícím prutu s odhozovou hmotností většinou v rozmezí 1 až 10 gramů. Jedná se o dvoudílné nebo dokonce jednodílné pruty v délce 160 - 210 centimetrů v kombinaci s lehkým smekacím navijákem. Co se historie týče, jedná se o náčiní, které se používá teprve poměrně krátkou dobu.
• Lehká přívlač je běžná výbava při chytání pstruhů a dravců na menších vodách, opět se využívá běžných nástrah všech typů a odhozová hmotnost se pohybuje od 10 do 20 gramů. I v tomto případě se nejčastěji používá smekací naviják, objevují se ale i lehké multiplikátory, jejichž obliba stále vzrůstá.
• Střední přívlač je nejrozšířenější a slouží běžně k chytání na řekách i jezerech, pokud neočekáváme záběry od opravdu kapitálních ryb. Umožňují odhození i vedení opravdu velkých a těžkých nástrah, zvládneme s nimi i velké dravce. Velký smekací naviják nebo multiplikátor jsou optimální volbou.
• Těžká přívlač je určena primárně k lovu velkých štik, sumců a hlavatek, tyto pruty se silnými šňůrami jsou vhodné (v úpravě proti působení slané vody) i pro mořský rybolov. Jako naviják slouží většinou důkladný multiplikátor.
• Speciální pruty a vybavení se používají pro vertikální vláčení a trolling (vláčení za lodí), běžně ale i při těchto technikách vystačíme s pruty na lehkou, střední a těžkou přívlač.