Inzerovat zde
Inzerovat zde
Inzerovat zde

Z rybářské historie, aneb muškaření od úsvitu věků 2. díl

23. 03. 2021
Kdy vlastně začíná to "moderní období" muškařského sportu? Těžko lze něco takového definovat, vezměme to tedy postupně od časů, u kterých jsme skončili v minulém povídání.

Inzerovat zde

Kdy vlastně začíná to "moderní období" muškařského sportu? Těžko lze něco takového definovat, vezměme to tedy postupně od časů, u kterých jsme skončili v minulém povídání.

Na začátku osmnáctého století se sportovní rybáři (a muškaři mezi prvními) začali intenzívně starat o určitou formu ochrany ryb, tedy stanovení doby hájení, nejmenší lovné míry, maximálního počtu ponechaných ryb a zajímali se také mnohem více o etickou stránku sportovního rybaření všeobecně. Konkrétně muškaři se věnovali v teorii i v praxi dále ověřování toho, jak vlastně ryby vnímají barvy, jak vidí pod hladinou a jak vnímají předměty i pohyb nad hladinou, vztahem početnosti a kvality rybí populace s ohledem na úživnost toku a zajímali se o mnoho dalších věcí, které se muškaření více či méně dotýkají. Mnozí muškaři se vzdělávali i po stránce entomologické a vyznali se v hmyzu lépe, než leckterý student přírodovědecké fakulty.

Poznávání hmyzu bylo důležité

Svým spůsobem velmi převratnou byla kniha "The Fly-Fisher´s Entomology", kterou napsal a vydal Alfred Ronalds v roce 1836 a která přinášela mnoho informací včetně vyobrazení z říše hmyzu se zaměřením právě pro rybáře. Ronalds se zasloužil i o sjednocení názvů a označení mnoha druhů hmyzu, v nichž panoval mezi muškaři značný zmatek.

Nové navijáky a pruty

Použití navijáků a díky tomu i možnost použít kratších prutů (okolo tří metrů, často rozebíratelných na jednotlivé díly kvůli transportu) se koncem osmnáctého století mezi muškaři v Anglii i na kontinentu již značně rozšířilo. Navijáky byly opatřeny jednoduchou třecí brzdou nebo pouhou řehtačkou, které při úniku větší ryby umí tak krásně zazpívat a zvednout rybáři hladinu adrenalinu v krvi. Pruty byly stále dostupné prakticky výhradně s poměrně pomalou, průběžnou akcí a tak nahazování nebylo příliš snadné, ani s přesností náhozu to také nebylo nijak slavné. To se ale mělo brzo změnit.

Použití pletené šňůry a později i její kónický tvar

Návazce z koňských žíní už dávno vystřídalo tažené hedvábné vlákno, označované jako "sedule", které bylo dostupné v různých sílách a dlouhou dobu (až do nástupu syntetických váken) sloužilo ke zhotovování návazců. Toto vlákno ale bylo poměrně tuhé a trvalo nějakou dobu, než ztratilo svůj spirálovitý tvar, takže pokud chtěl rybář hned lovit a nečekat, až sedule po namočení změkne a zvláční, bylo třeba ji k vodě nosit navlhčenou ve speciálním pouzdru. Největším pokrokem ale bylo použití pletených hedvábných šňůr, které umožnily nahazovat mnohem dál a s velkou přesností. Zpočátku se jednalo o šňůry, které měly po celé délce stejný tvar, později se ale objevily i šňůry takzvaně "ujímané", tedy ke konci se pozvolna kónicky zeslabující, které umožnily snadnější a jemnější položení na vodu. Problém pletených hedvábných šňůr však spočíval v tom, že šňůra brzo nasákla vodou a následně se potápěla, proto rybáři nejčastěji lovili ve směru po proudu s muškami, volně unášenými pod hladinou nebo občas oživenými lehkým pohybem. Tedy vlastně se jednalo o lov na mokrou mušku, který v téměř nezměněné podobě známe dodnes.

Kouzlo štípaného bambusu

Převratným krokem ve vývoji muškařského náčiní a současně i techniky muškaření byl muškařský prut ze štípaného bambusu. Autorství je přisuzováno americkému puškaři a zámečníkovi Samuelu Phillippovi (byl to skutečný všeuměl, z jeho dílny vycházely i hudební nástroje, například housle!). První štípaný prut tam spatřil světlo světa v roce 1846 a stal se vzorem pro mnohé výrobce. Vlastnosti prutu, jehož blank byl slepen z přesně ohoblovaných bambusových třísek do šestihranného profilu, byly totiž oproti běžným prutům greenhartovým nebo bambusovým skutečně úžasné. Prut najednou byl dostatečně tuhý a umožňoval využít vlastnosti ujímané muškařské šňůry naplno. Tyto pruty byly vyvazovány hedvábnými oviny, aby se zabránilo rozlepení.

Šňůry dostaly nový povrch a mohla se zrodit "suchá muška"

Aby pletená hedvábná šňůra plavala na hladině a nepotápěla se, k tomu posloužil speciální povrch, kterým byly později kvalitní šňůry opatřovány a jenž bránil nasáknutí vody do jádra. Aby zůstal povrch muškařské šňůry skutečně vodovzdorný, k tomu sloužily různé pasty a mazadla, většinou na bázi rozpuštěného včelího vosku. Takovým přípravkem bylo nutné po skončení lovu i v přestávkách mezi chytáním šňůru pomocí měkkého hadříku ošetřit, aby zůstala hladká, nenasákavá a snadno procházela očky prutu. Ta byla většinou z ocelového drátu (hadová), jen první naváděcí a koncové očko bývaly většinou opatřeny achátovou nebo porcelánovou vložkou. O šňůru se musel muškař pečlivě starat, nebyla to nijak levná záležitost, ovšem taková kvalitní šňůra vydržela často i mnoho sezón a byla stále jako nová. Hedvábné šňůry a jejich syntetické napodobeniny s obdobnými vlastnostmi se ostatně v současnosti znovu objevují, stejně jako stoupá zájem o moderní štípané bambusové pruty. A nejedná se o módní výkřik ve stylu "retro", s těmito pruty a šňůrami je opravdu velmi příjemné chytání, plně se vyrovnají moderním grafitovým prutům. (Vím dobře, o čem mluvím, "bambusák" se šňůrou "Sylk" mám a rád s ním chodím k vodě.)

Štípané pruty umožňovaly navíc provádění takzvaných "planých hodů", které sloužily k upravení délky šňůry a současně i vysoušení mušek, aby pěkně plavaly po hladině. Takže lov na suchou mušku se už stal samostatnou kategorií. U zrodu lovu na suchou mušku stál a velkou měrou se podílel na její popularizaci v devatenáctém století Angličan Frederic M. Halford. Zpočátku vše fungovalo tak, že rybáři, lovící na potopené (mokré) mušky chytali zásadně ve směru po proudu a ti, kteří lovili "na sucho", nahazovali proti vodě. Toto pravidlo ale vzalo čase za své, ačkoli na některých klubových britských vodách se používá stále a je gentlemansky dodržováno. O rozvoj suché mušky se výrazně přičinil také Halfordoův přítel a občasný spolautor George S. Marryat. Právě Halfordovo dílo, sestávající z mnoha titulů, je považováno za jeden z nejvýznamnějších pilířů muškařského sportu.

George E. M. Skues - otec nymfování

Možná to zní trochu nadsazeně, ale kdo jiný by mohl takový titul po právu dostat? Byl to britský právník, spisovatel a také nadšený vyznavač lovu na umělou mušku. Skues se však nedal cestou suché mušky (i když byl přítelem výše zmíněného F. M. Halforda a dokonce spolu rybařili), ale zaměřil se na nejčastěji pstruhy přijímanou potravu - tedy na hmyz ve stadiu nymfy, žijící u dna a pod kameny a k tomu i s přihlédnutím na druhy hmyzu, které tráví ve vodě celý svůj život (například blešivci). Došel k tomu, že právě u dna se pstruzi sytí nejčastěji a nymfy jsou základní složkou jejich potravy na většině revírů. Soustředil se tedy na lov u dna s umělými napodobeninami larev hmyzu a dalších vodních organismů. Jeho druhá kniha pod názvem "The Way of A Trout With A Fly" je v tomto oboru považována za průlomovou a dodnes klíčovou.

I u nás se v devatenáctém století chytalo na umělé mušky

Muškaření sice nebylo zdaleka tak rozšířeno, ale například Karel Amerling ve své knize z roku 1852 zmiňuje, že: "„U Vysokého Mýta lidé chytají na udici s hmyzem strojeným z hedvábí neb žíní, po němž pstruh i na půl lokte nad vodu se vyhodí, zvláště je-li nebe zamračené..."(tady s dovolením cituji nestora české muškařiny, ing. Zdeňka Šimka). Muškaření ale zdaleka neproniklo mezi rybáře u nás tak rychle, jako tomu bylo v Anglii nebo později ve Francii. Dnes je však velmi oblíbenou rybolovnou technikou a kdoví, kolik nás vlastně je? Ale zpět k historii...

Koncem devatenáctého století za oceánem

Američané se začali muškaření věnovat mnohem intenzívněji až na přelomu 19. a 20. století, v té době právě ze Spojených států přišla další novinka, bez které bychom si moderní muškaření asi nedokázali představit - streamery a jim podobné nástrahy. Jednalo se o napodobeniny potěru a drobných rybek nebo o dráždidla, která jednoduše v dravci probudila jeho lovecké reflexy. Sem patří i bucktaily, hairwingy, muddlery a další podobné nástrahy.

Nástup nových materiálů

Vlasce, označované rybáři často jako "silon", to byl další ohromný převrat v rybaření. Najednou byly k dispozici v různých sílách, téměř neomezené délce bez svazování, velmi pevné, průsvitné nebo různě nenápadně zbarvené. Pro muškaře úžasný pokrok - různé průměry umožňovaly i sestavování postupně se ke konci ztenčujících (ujímaných) návazců, s nimiž byl chytání mnohem snazší. Historie těchto umělých vláken se začala psát v roce 1932, kdy americký vědec N. H. Carothers v laboratoři firmy Du Pont ve Willmingtonu předvedl, že z roztaveného polymeru je možné táhnout vlákno, které na vzduchu tuhne a je velni pružné při vysoké pevnosti. Tak vznik materiál s označením Nylon. Později byla výroba vláken zdokonalena a rozšířena o polymeraci, nakonec zdokonalení dosáhli vědátoři v Německu a kolem roku 1940 se na trh dostaly populární vlasce Solin a Damyl, které už zažili i naši dědové.

Muškařské šňůry z umělých materiálů se objevily poprvé jako produkt firmy Cortland, které byly rybářům představeny v roce 1953. Tato firma se ostatně věnuje výrobě špičkových muškařských šňůr nejrůznějších typů, tvarů a délek dodnes. Moderní muškařské šňůry mají většinou pletené jádro s opláštěním z nejrůznějších materiálů podle toho, zda mají být potápivé nebo plovoucí, případně vznášející se (intermediální). Intermediální šňůry se vyrábějí i bez jádra, jako monofilní, ovšem za chladnějších dnů vykazují často příliš velkou tvarovou paměť. Kromě původních rovných, se stejným průměrem po celé délce (označovaných jako Level - L) se sekat i se šňůrami oboustranně ujímanými (Double Tapered - DF) nebo kyjovitého tvaru (Weight Forward - WF) pro dlouhé hody a střelnými hlavami (Shooting Head - SH).

I pruty prošly změnami

Štípané bambusové pruty nahradila jako novinka začaly ve čtyřicátých letech pozvolna vytlačovat sklolaminátové pruty, méně náročné na údržbu, lehké a cenově dostupné, objevily se i muškařské teleskopy, ale ty se příliš neujaly, namáhání při muškaření přece jen nadměrně zatěžovalo spoje. Dalším krokem byl nástup grafitových prutů, které se objevily koncem roku 1967 v nabídce firmy Hardy Brothers z Alnwicku.

I navijáky prošly změnami

Kromě toho, že klasická muškařská kolečka dostala kvalitní brzdu,vypínatelnou řehtačku a tvrdochromové nebo achátové vývodní očko, objevily se i novinky. První vyšly z dílen firmy Loomis už v roce 1880, byly to ale první pokusy, které potřebovaly dopilovat k dokonalosti. Ve druhé polovině dvacátého století byly velmi populární automatické navijáky s naplocho nebo tradičně umístěnou cívkou, u nichž se natahovalo odvíjením šňůry hodinové pero a po stisku páčky byly schopné šňůru navinout zpět. Objevily se i modely, poháněné malými bateriemi. S nástupem ultralehkých grafitových prutů ale automatické navijáky téměř vymizely, především kvůli vysoké hmotnosti. Ovšem objevily se poloautomatické navijáky, u nichž navíjení probíhá po stisku páčky na principu setrvačníku a mnoho rybářů jim dává přednost.

Muškaření ale určitě neřeklo své poslední slovo, tak uvidíme, co nám přinese budoucnost... A že se do povídání o historii nevešel objev CDC, krátká "česká" nymfa, francouzská nymfa, lov z bellyboatu další úžasné věci? Však na to časem také dojde, nebojte se...

Připojené obrázky

Rybostroj Zděněk Řeřucha Šéfredaktor Zachytame.cz

Sdílet tento článek

Inzerovat zde

Komentáře Z rybářské historie, aneb muškaření od úsvitu věků 2. díl

Zatím nebyl vložen žádný komentář. Buďte první!

Vložit první komentář