Z rybářské historie, aneb muškaření od úsvitu věků 1. díl

Kdy vlastně někoho napadlo napodobit hmyz nebo jeho larvy a další vývojová stadia navázáním peříček a barevných nití nebo jiných materiálů na háček? To samozřejmě neodhalí ani paleontologové nebo archeologové s konkrétní přesností, bezesporu se ale tahle myšlenka zrodila už hodně dávno. Jistě tomu bylo ještě před začátkem našeho letopočtu, o tom konečně existují i písemné důkazy a záznamy. Vydejme se tedy po stopách prvních muškařů a sledujme, jak se tahle krásná odnož rybářského sportu postupně vyvíjela...

Zahaleno tajemstvím dávných dob...

Historikové, kteří se danou problematikou zabývají, se sice v mnoha věcech nedokáží shodnout, ale v zásadě všichni připouštějí, že první umělé mušky vznikly s největší pravděpodobností v Číně a později se umění navázat napodobeniny hmyzu z různých materiálů a pírek dostalo přes Indii a nejspíš i Malou Asii do tehdejšího Řecka a následně i do mocné a rozlehlé Říše římské. První jako písemné záznamy se ale o umělých nástrahách, spočívajících v použití "háčku, obtočeného červenou vlnou a s dvěma ovinutými kohoutími pírky v barvě vosku" zmiňují epigramy římského prozaika Martiala v prvním století našeho letopočtu. To je zřejmě první dochovaná písemná zmínka o použití napodobenin hmyzu k lovu ryb, především pstruhů.

Z konce druhého století našeho letopočtu pocházejí záznamy Claudia Aeliana (také původem Římana), jenž popisuje rybaření pomocí umělých mušek na makedonských tocích. Zmíněno je i použití rybářského prutu s uváděnou délkou okolo pěti až šesti metrů a nahazování i vedení nástrah tak, aby rybu svým dopadem do vody nebo následným pohybem vydráždily k záběru. Navijáky a očka na prutu v té době samozřejmě neexistovaly, délka prutu tudíž musela umožnit dostatečně daleký nához. Kromě této techniky Aelianus zmiňuje i lov na umělé mušky technikou vláčení nástrah za lodí. Uváděno je použití mušek, které se blížily konkrétním předlohám z živočišné říše i použití vzorů, které hmyz připomínaly jen zhruba a z každého typu přebíraly určité prvky. Takže první realistické a fantastické mušky se zrodily už hodně dávno! Zrovna tak i lov na nástrahu, plovoucí na hladině nebo potopenou a unášenou proudem jasně naznačuje, že suchá a mokrá muška měly společné začátky. Lov na potopené mušky byl určitě snadnější, protože navázat takovou nástrahu, která by spolehlivě a dostatečně dlouho plavala na hladině nejspíš nebylo zpočátku snadné, plavala pravděpodobně jen do doby, než se peří a tělový materiál namočily.

Muškaři ve středověku

Z tohoto období už se zachovalo poměrně dost písemných záznamů, byť právě o rybaření a natož konkrétně o muškaření jsou v nich zmínky poměrně chudé. Zajímavá je například zaznamenaná balada potulného zpěváka neboli minesengra Wolframa z Eschenbachu, jenž romanticky dámám a pánům krom jiného dokázal zpívat o tom, jak probíhá lov na "Federangel" (v překladu tedy na "udičku s peříčkem"). Jeho postava jménem Schionatulander v baladě idylicky naboso brodí tokem podhorské říčky a šálí ryby kouzlem umělé mušky. V jiném díle, které se také zachovalo i ve psané podobě, popisuje použití stejné techniky na ulovení lipanů, tehdy však považovaných za běžnou konzumní rybu.

Ze začátku patnáctého století pochází kniha, uchovaná v bavorském opatství Tegernsee, ve které jsou již popisovány velmi detailně různé druhy umělých mušek, u nichž je navíc dokonce uváděno, jaký druh hmyzu napodobují a pro lov kterého druhu ryb jsou vhodné. V popisu více než padesáti (!) umělých mušek lze kromě podrobného popisu vhodných materiálů a postupů vázání najít i rozdělení na mušky realistické a volně vymyšlené (dnes označované jako tzv. fantastické); jsou tu mušky na lov pstruhů, lipanů, lososů, štik, kaprů a dokonce jsou tu uvedeny vzory, které jsou určeny pro lov mníků. Právě s těmi mníky mi to přijde, že mnich, přepisující kaligrafickým písmem knihu, možná trochu popustil uzdu fantazii a vyjmenoval i svou oblíbenou rybu z jídelníčku, nebo si trochu přihnul mešního vína. Jinak se ale jedná o velmi seriózní a na svou dobu mimořádně zajímavé pojednání.

Pruty a návazce

Co se týče dalšího vybavení, nejčastěji se používaly snadno dostupné lískové pruty a koňské žíně, na něž se umělé mušky navazovaly. Koňské žíně byly předchůdcem moderních vlasců a šňůr pro další rybářské techniky, jejich pevnost byla v uzlu u starších žíní značně nižší a po opakovaném namočení ztrácely právě v uzlech pevnost. Takže muškaři (a vlastně všichni rybáři) museli být dostatečně trpěliví, pokud nechtěli nakonec o svůj úlovek přijít. A čas navijáků, ten měl také teprve přijít, stejně jako pohodlné brodicí holínky a další součásti rybářské výbavy.

Anglie jako kolébka moderního muškaření

O rozvoj muškaření a velkou oblibu tohoto způsobu rybaření jako sportu se bezesporu zasloužili již konce patnáctého století v první řadě Angličané. Muškaření se stalo hlavně zálibou vyšších společenských tříd a jednou z přelomových zmínek jsou určitě texty abatyše Juliany Bernerové, která byla představenou kláštera v St Mari Sopwells. V roce 1496 vyšla s použitím jejího rukopisu s názvem "The Treatyse of Fysshynge with an Angle" (název je uveden v původní staroanglické podobě, překlad by mohl znít "Pojednání o lovu ryb na udici") nakonec kniha "The Boke of St. Albans". Zde jsou uvedeny postupy pro zhotovování umělých mušek a dokonce jsou zde vyjmenovány doporučené vzory pro období od jara do konce léta, konkrétně od března do srpna. Mnohé z uváděných vzorů odpovídají klasickým muškám, které se používají i dnes. Jednalo se o mušky, určené k lovu pstruhů a lipanů.

Další důležitou knihou bylo dílo "Certaine Experiments Concerning Fish and Fruite" od Johna Tavernera, vydané v roce 1600, také ve Velké Británii. Tato kniha poměrně detailně (jako nejspíš první se zaměřením na muškaření) popisovala vývoj jepic a dalšího hmyzu od nymf až po dospělce a věnovala se složení potravy ryb, především pstruhů.

Muškařský klasik - Izaak Walton

K rozšíření znalostí dále přispívali i další autoři, kromě Britů to byli i další Evropané, například přírodovědec Konrad Gessner ze Švýcarska, který se v díle o rybách a vodních živočiších věnuje i metodám a technikám jejich lovu a jako jeden z prvních zmiňuje housenkové mušky typu "Palmer".

Ale jedním z přelomových a dodnes citovaných autorů bezesporu navždy zůstane anglický rybář a spisovatel Izaak Walton, který je autorem mnoha skvělých knih, mezi nimiž kraluje klasická "The Complete Angler", vydaná poprvé v roce 1653. Tato kniha se dočkala mnoha dalších rozšířených i doplněných vydání a zůstává jednoduše klasikou, která má co říci i dnešním muškařům a ostatním rybářům. K rozšíření se zaměřením na muškařský sport výrazně přispěl Waltonův blízký přítel a nadšený muškař Charles Cotton, který právě k lovu na pstruhů, lipanů a lososů na umělé mušky doplnil mnoho důležitých informací pro pozdější vydání.

Když hedvábí nahradilo žíně

Koncem 18. století a na začátku devatenáctého století došlo v rybářském sportu k jednomu velkému zlomu. Do té doby používané koňské žíně byly nahrazeny mnohem pevnějším a odolnějším materiálem. Tím byla vlákna bource morušového, která navíc dosahovala značné délky a stala se skutečnou senzací.

Navíc už se začaly používat první jednoduché navijáky, umožňující lov na větší vzdálenost. Nebyly sice opatřeny zpočátku žádnými brzdami nebo řehtačkami, jednalo se o pouhá jednoduchá kolečka s kličkou, ale i to byl velký pokrok. Na prutech přibyla očka a dalo se dohodit mnohem dál, bylo možné během lovu měnit a kontrolovat délku návazce. A postupně přibývala i další vylepšení. Objevily se i první hedvábné šňůry, které změnily způsob nahazování mušek a bylo jen otázkou času, kdy se objeví ty kónicky ujímané. Další novinkou byl svěráček, určený pro upnutí háčku při vázání umělých mušek. Drobnost a samozřejmost, řeknete si možná...ale i takové malé věci posunují vývoj výrazně kupředu.

Takže v příštím povídání se podíváme na vývoj muškaření až do současnosti, jste pro?