Z historie lovu úhořů 1. díl

Příběh úhoře je záhadný a tato ryba před námi skrývá stále mnohá neodhalená tajemství. Nechci zdlouhavě opakovat všeobecně známá fakta o životě úhořů, zmíním se o nich tedy jen stručně a raději se zaměřím na to, jakými způsoby se úhoři lovili v dávné, nedávné i v současné době. Úlovek úhoře je stále vzácnější a mnozí rybáři se s touhle rybou setkají jen opravdu zřídka. I dnes je ale možné se na úhoře vypravit a pokud o jejich zvycích něco víme, můžeme se o jejich ulovení snažit cíleně. Začněme tedy dávnou historií...

Původ úhořů v legendách a mýtech

Lidská fantazie nezná hranic a když nejsou k dispozici skutečné znalosti, dostane představivost zelenou. Ve čtvrtém století před naším letopočtem známý filozof Aristoteles zcela vážně prosazoval názor, že úhoři se rodí z bahna a vznikají samooplozením (čehože samooplozením, to už však nějak neuváděl). Ještě v sedmnáctém století, kdy o životě ryb i dalších živočichů existovalo mnoho fundovaných prací, se objevil vědecký názor, že úhoři jsou živorodí. To bylo způsobeno parazity, přítomnými ve zkoumaných jedincích. Pohlaví úhořů je totiž při pobytu ve sladké vodě jen velmi těžko určitelné, rozmnožovací orgány se plně vyvíjejí až na cestě do míst tření.

Stručně známá fakta

Rozmnožování úhořů se ve skutečnosti děje v hlubinách Sargasového moře. Tam se vylíhnou drobné průsvitné larvy nové úhoří generace a s přispěním mořských proudů potom putují k pobřeží. Jak úhoří larvy zvolí ten správný proud a hloubku, aby se dostaly ke svému cíli, to dodnes seriózně vysvětleno není, existují jen různé teorie. Zjištěno však pomocí značkování bylo, že skupiny úhořů z odlišných lokalit se drží odděleně a nemísí se spolu ani při rozmnožování.

Když úhoři vystupovali do řek a potoků přirozenou cestou, jednalo se téměř vždy o budoucí samice, zatímco samci zůstávali v brakické vodě. Je ale také možné, že na vytvoření pohlavních orgánů má vliv složení vody, tady zatím vědci váhají. Při dosažení pobřeží vypadá malý úhořík jako štíhlá, stále lehce průsvitná rybka, označuje se v tomto stadiu jako "monté". Ještě koncem devatenáctého století byli tito nedospělí úhoříci označováni za zvláštní živočišný druh, což ovšem nebránilo tomu, aby se stali oblíbenou pochoutkou gurmánů. Dodnes je o úhoře v tomto růstovém stadiu velký gastronomický zájem především ve Španělsku, Francii a v Japonsku, jedná se o vyhlášenou lahůdku. Lov monté se provádí speciálními hustými sítěmi. V této velikosti se pak podchlazené monté dopravuje (nejčastěji letecky) do řek a nádrží, kam je tah úhořů znemožněn přehradami a dalšími neprůchodnými vodními díly. Ve sladké vodě úhoř tmavne a dospívá, aby se nakonec vydal na strastiplnou cestu zpět na místo svého zrození.

Úhoři jsou různí

Už dávno si rybáři všimli, že úhoři z jedné lokality se značně odlišují, i když se jedná o stejný druh. Proč k odlišnostem dochází, je další záhadou - nejspíš to je podle výzkumů zapříčiněno druhem přijímané potravy. Rozlišujeme formu širokohlavou a úzkohlavou. Všichni úhoři mají mimořádně dobře vyvinutý čich, který jim slouží při vyhledávání potravy u dna a pod kameny za noční tmy mnohem lépe než zrak, oči úhoře jsou velmi malé. Kůže úhoře je pevná, s pevně vrostlými šupinkami a je pokryta silnou vrstvou slizu, který kromě ochrany pomáhá při průniku úzkými otvory.

První techniky lovu

Nejjednodušší technikou je samozřejmě lov do ruky, ovšem to v případě úhoře není moc účinné. Udržet kluzké hadovité tělo bez výraznějších ploutví je velmi obtížné, proto si lidé museli vymyslet různé pomůcky. V době, kdy lov ryb byl především prostředkem k obstarání potravy, nejednalo se o žádné "sportovní" metody. Jako první to byly bodné nástroje, tedy dřevěné a kostěné harpuny, oštěpy a vidlice, většinou opatřené důkladnými zpětnými hroty. Ovšem protože úhoř je rybou dna a moc často ho nelze spatřit v mělké vodě, ani tyhle prostředky nebyly příliš efektivní. Osvědčovaly se hlavně pro lov apatických ryb pod ledem a v mělkých loužích po opadnutí povodní nebo záplav. Vidlice, opatřené větším množstvím hrotů, se dochovaly v záznamech a byly používány už před mnoha tisíci let. Sloužily však hlavně k lovu dalších rybích druhů v době tření nebo tahu na trdliště, občas byly využívány i na ulovení úhořů.

Později se objevily vrše, což byly hustě pletené proutěné koše podlouhlého tvaru. Do vody se ukládaly špičkou proti proudu a zatěžovaly se kládami nebo kameny. Vrš měla ve dně trychtýřovitý díl, který umožnil rybě vplout dovnitř a už ji výrazně znesnadnil najít cestu ven. Do vrší se vkládalo vnadidlo, kterým bylo nejčastěji zamřelé maso ryb, žab, škeblí nebo savců. Takovou návnadu úhoř ucítil i na velkou dálku a často jí neodolal. Protože úhoř žije především "nočním životem", ukládaly se vrše do vody navečer a ráno se vybíraly.

Podobně byl praktikován později lov do "měchů" neboli vězenců, které byly na podobném principu, ale o něco propracovanější. Tělo měchu tvořila hustá síť válcovitého tvaru, vyztužená rákosovými nebo dřevěnými obroučkami. Kladly se do mělkých míst (často z loděk), nejlepší čas k lovu byl při zakalené vodě a samozřejmě na noc.

Past, zvaná "slup"

Jednalo se o promyšlenou past na ryby, která dosáhla velké obliby a používala se ještě v první polovině minulého století. Slup je vlastně jakýsi dřevěný žlab, dlouhý několik metrů, ze kterého vytéká voda směrem dolů otvory mezi prkny, ryby ale úzkými škvírami neprojdou a tak kloužou svažujícím se profilem až do bedny, umístěné na jejím konci. Nejčastěji se používaly u mlýnů, protože přívod vody byl veden z umělého jezu a úhoři v době letní migrace byli nejčastějším úlovkem.

Noční šňůry a další metody

S pytláckou variantou se občas setkáme i dnes, ale už v době, kdy místo vlasce sloužily koňské žíně, se tyhle šňůry neboli "provázky" kladly. Ve svých knihách na ně vzpomíná například Ota Pavel, kromě úhořů často docházelo k ulovení i dalších ryb dna. Princip byl jednoduchý, na kmenové šňůře byly umístěny boční přívěsy, na které se napichovaly rousnice, kousky rybek, račí maso nebo žáby. Na konci šňůry byla zátěž (nejčastěji v podobě kamene a šňůra s natahovala většinou od břehu ke středu řeky, u malých toků napříč tokem.

K lovu úhořů občas byly pytláky používány i výbušniny, to bylo ale možné jen na proudných tocích, protože jinak by usmrcené ryby nevyplavaly ke hladině. Jednalo se o nebezpečné láhve s karbidem nebo pozůstatky vojenské výzbroje. Velmi rizikový způsob, nehledě k tomu, že velká část usmrcených ryb přišla nazmar.

Odlov elektrickým agregátem se používá pouze profesionálně pro kontrolu stavu ryb na menších tocích nebo pro jejich odlov a přemístění do vhodnější lokality.

Možná bych měl zmínit i lov pomocí mrtvého zvířete, do jehož mršiny úhoři nalezli a potom bylo vše rychle vytaženo na břeh, ale to už bych se dostal k utopencům s úhořem v břiše a rybářské latině, raději tedy zase popojedeme...nebo víte co? Necháme si něco zase na příště.