Vzpomínka na letní Norsko

Tak jsme zpátky v Česku, je to již několik dní, kdy jsme opět v naší realitě, pořádně se tu člověk ani nepohne, teploty přes den překračují 33 C, v noci neklesnou pod 24 C a o suchu a malém stavu vody v našich řekách a jezerech ani nemluvě.

Stále ovšem se nám vracejí nádherné vzpomínky na krásných 10 dnů, které naše parta zažila tento rok v Norsku a které nás vždy potěší na srdíčku a nakopnou dál. O to horší je představa dlouhého až nekonečného čekání na další rok, když lidský život je tak krátký a každý z chlapů, kdo byl na vojně, tak ví, jak se dlouho a nekonečně stříhá metr.

I proto jsme po příjezdu z Hasvagcampu zasedli a domlouváme se, že pokud to bude alespoň trošku možné, budeme chtít příští rok navštívit tuto základnu 2x, jednou na prodloužený 10 denní pobyt v pozdním jaru a jednou na týdenní pobyt ke konci léta, včetně třeba jednodenní zkoušky rybolovu na okolních nádherných řekách a jezerech.

Toto místo nás prostě učarovalo a má pro nás nezaměnitelné, jak by řekli naši slovenští bratři, čudo.

Letošní náš pobyt proběhl ve všech směrech na 1. Klidná jízda přes Německo až do Hasvagu proběhla absolutně bez problémů a dokonce jsme z Trelleborgu po přistání trajektu cca v 6.30 opět klidnou jízdou přes Švédsko dorazili do Hasvagu kolem 22.30. Zvládli jsme ten den ještě rychle vybalit a protože bylo krásně, sluníčko svítilo, tak jsme se správcem ještě chytili 2 tresky a jednu kambalu z mola, dali ryby na gril, otevřeli lahev vína a užívali si odpočinek po dlouhé cestě. Po pravdě řečeno lovit z mola na splávek jsem viděl a zažil v Norsku poprvé, správce Zdeněk mi vše vysvětlil a ukázal a až do konce pobytu jsem si opravdu užíval tuto pohodovou rybačku a kdykoliv jsme přijeli z ryb nebo čekali, až se vítr uklidní, bylo molo moje. Rozhodně je v těchto místech výhodou, že spojená mola sahají daleko od břehu a hloubka při přílivu se pohybuje více jak 13 m.

Po vyčerpávající fušce na moři to byl v křesílku příjemný relax se spoustou různých dluhů ryb – tresky bezvousé, jednoskvrnné, obecné, tmavé, polak, kambaly, halíci, kočky, ale třeba i sleď či krab.

Když jsme ovšem vyjeli z fjordu na náhorní plošiny a nebo kolem nesčetných ostrůvků v této oblasti, to byl opravdový rybářský ráj. Polarizačními brýlemi jsme mohli v přímém přenosu pod lodí sledovat útoky krásných polaků, ale i kelerů, kteří vyjížděli za našimi nástrahami někdy až téměř k lodi. Nechci se vychloubat, protože samozřejmě bez doprovodu a rad správce Zdenka, by jsme toto nikdy nezažili, ale takové množství ryb přes 1 m délky, jsme nikdy neulovili a takový zážitek nikdy nezažili. Okamžitě 1. den na moři po pár chycených rybách a vyhodnocení jejich velikosti naše posádka vyhlásila naši lovnou míru bez ohledu na druh ryby – délka bedny (cca 80 cm) a po několika pár dnech a několika metrových rybách, jsme měli všichni splněno.

No a filety z více jak metrových kelerů, kteří dají do souboje opravdu vše, to je nádhera a výška tkzv. svíčkové přesahovala hravě u těchto torpéd 10cm. Laďa nám je párkrát nachystal na kořenové zelenině tkzv. „Laďova svíčková“ a to byla opravdu s čerstvě rozpečeným chlebem a pivkem či vínkem pochoutka.

Správce Zdeněk nám ukázal vybraná lovná místa, hned 1. den pobytu nás zaprůvodcoval, poučil jaké nástrahy, jak je vodit, prostě vše pro úspěšný rybolov a výsledek byl ohromující.

Nikdy jsem nezažil, že bych byl z rybařiny tak rozstřelený, jako právě při letošní návštěvě Norska. Souboje s velkými kelery na přívlačové pruty byly někdy nekonečné a 15 kg ryba bojovala desítky minut, unikala stovky metrů hloubek nahoru a dolů, někdy se nám stalo, že jsme měly v lodi i více záseků v jednom okamžiku. Byla to prostě nádhera, bolely nás ruce, záda, ale adrenalin vše přetlačil.

Posledních několik dní jsme se věnovali i rybařině na jiné druhy ryb, mě se podařilo ulovit téměř 20 kg mníka mořského, což byl opět nádherný zážitek.

Ovšem ještě větší zážitek jsem měl, když mi po záběru na malého kelera utíkaly desítky metrů z navijáku pryč a já se jen modlil, kdy se ta ryba už zastaví. Prut byl ohnutý jak luk, brzda navíjáku kvílela, ale rybě jako kdyby to vůbec nevadilo. Ostatní členové posádky mi pomáhali, hned jsme nahodili motor a za rybou vyjeli. Asi po půl hodině zdolávání jsem zaslechl ve 200 g WFT divné prasknutí, tak jsem z opatrnosti na chvilku trošku tlak zdolávání povolil, ale když prut dále držel, opět jsem na tlaku na rybu přidal. V ten den s námi vyjel i správce Zdeněk a naší cílovou rybou byl halibut, což nebylo třeba nijak dokazovat, že právě tento krasavec je na háčku. Po asi další půlhodině zdolávání jsem byl již celkem vyčerpaný a místy jsem už prut jen přidržoval opřený o bort lodi a rybu zdolával s touto oporou. Několikrát jsem dostal nabídku, že se vystřídáme, že opírání prutu při takovém namáhání o bort lodi není to pravé ořechové, že to bude opravdu veliká ryba, kterou správce odhadoval na více  jak 100 kg, ale pořád jsem měl v sobě zbytky sil a tak jsem vždy odpověděl „ještě mu dám chvilku“. Asi po hodině a půl zdolávání měla ryba pořád dostatek sil a během této doby jsme urazili pěkných pár kilometrů a ryba mířila stále pryč směrem od fjordu na otevřené moře. Věděl jsem, že pokud rybu ještě více neunavím a dostane se za pevnostní šelf na hloubky přes 250 m a bude ještě mít dostatek sil, tak ji asi už vůbec neuvidím. Volba byla jediná a tak jsem se se správce Zdenkem, dohodl ještě o trošku více zdolávání přitvrdit. Sice se mi chvěli obě ruce, obě nohy, vysvlečený jsem byl jen v oblekových kalhotách, ale byl jsem tak napumpován adrenalinem, že jsem ještě o trošku utáhnul brzdu navijáku a prut již držel téměř v křeči. Nutno ale také podotknout, že bez bravurní manipulace s lodí, kterou náš průvodce v průběhu celého zdolávání prováděl, bychom již dávno rybu na háčku neměli a byly pravděpodobně již všichni zpět v campu v přístavu. Pak to asi po dalších 30 minutách ještě těžšího zdolávání přišlo, zrovna kdy jsem již pociťoval, že odpor ryby slábne. Po jedné z mých odpovědí na dotaz k vystřídání „ jo ještě mu chvilku dám, ale pak už nic nezvládnu“ po asi 2 hodinách neskutečného boje jsem pocítil největší rybářské zklamání ve svém životě. Špička prutu naráz povolila, divně v ní prasklo a WFT 200 g nevydržel a rybička nenávratně zmizela v hlubinách. Bylo to v místech, kdy jsme již pomalu odjížděli ze šelfu a sonar ukazoval hloubku 152 m.  V ten moment se mísili pocity, jednak vyčerpání a zklamání z toho, že jsme nemohli spatřit rybu na konci udice a na druhou stranu neskutečné pocity, že jsme vůbec něco takového mohli vůbec zažít.

Tento druhý pocit po příjezdu zpět do campu nakonec převládl a všichni jsem se také shodli, že první odhad, že se jedná o rybu přes 100 kg byl možná trošku opatrný a pravděpodobně se mohlo jednat o trofejního halibuta s hmotností i přes 150 kg.

Byl jsem smutný i šťastný zároveň a bylo mojí velkou chybou, že jsem prut nepředal a potom jej opíral v takovém  zatížení o bort lodi a kdyby…..však to znáte kdyby, kdyby.

Takové zážitky se vám ale vryjí do srdce a proto necelých 14 dní po příjezdu z Hasvagcampu už odlaďujeme termíny na příští rok k návratu do této lokality. Je to normální, no nevím, někdo nám říká tiší blázni, čuda, ale jen rybáři a rybářky ví o čem mluvím. Kdo podobné zážitky od malé plotičky, třeba až po takovouto rybu na prutu osobně zažije, neměl by se jich vzdát, protože je naprostou pravdou, jak již prohlásil Jan Werich, že čas strávený na rybách se do délky života nepočítá.