S muškou za pstruhy na jezero II.

Ona ta jezerní muškařina a muškaření na "stojácích" začíná být docela populární, na umělou mušku se chytá i na mimopstruhových stojácích, to ale nechám na nějaký úplně jiný článek. Kdo se za pstruhy na jezero ještě nevypravil, měl by to rychle napravit, je to opravdu skvělý zážitek!

Kolik mušek?

Při lovu na suchou mušku používám nejčastěji jen jednu mušku. V takovém případě ji mohu soustředěně sledovat a to je opravdu důležité, protože ryba často velmi rychle pozná svůj omyl a pokud nepřijde zásek v pravou chvíli, mušku pustí. Ano, to krátké zpoždění, než se ryba obrátí hlavou dolů, to je nutné, ale pokud ji nevidíme pomalu stoupat pod mušku, zakroužit a chytat se na opatrné vsrknutí, většinou to neuspěcháme. Ovšem v křišťálově čisté vodě a nakrátko to někdy bývá dost náročná hra nervů. Ale ono ani s tou jednou muškou to není žádné neporušitelné pravidlo. Například pokud je zapotřebí dostat návazec pod hladinu (aby nepůsobil rušivě) za úplného bezvětří, kdy je hladina jako zrcadlo, si můžeme pomoci jednoduchou fintou. Alespoň metr a půl od koncové mušky uvážeme krátký boční přívěs a na něj drobnou nymfu s tou nejmenší olověnou hlavičkou nebo keramickým korálkem. Tedy žádný tungsten jako hrách, opravdu filigránskou mušku. Ta poslouží k tomu, aby stáhla návazec pod hladinu, ale dál se nepotápí. Koncová muška sedí dál nerušeně na hladině a když přijde občasný záběr na tu potopenou nymfu, pohne se koncová muška nebo se potopí, což je signálem k záseku stejně, jako kdyby ryba sebrala z hladiny plovoucí koncovou mušku.

Pokud lovíme na mokrou mušku, můžeme použít i tři mušky, ovšem doporučil bych to jedině v případě, že máme návazec minimálně o metr delší než prut, nebo pokud je voda přikalená. Jinak jsou dvě mušky až dost, rybu můžeme velkým počtem nástrah kousek od sebe spíš jen poplašit. Mokré mušky se dají výborně kombinovat s nymfou, silně zatížená nymfa nám umožní dostat sestavu rychle do větší hloubky...ale ...jasně, zase tady je nějako to ALE! V tomhle případě dost výrazné, protože jakmile na konec návazce umístíme hodně zatíženou nymfu (takovou tu, co se používá do silných hlubokých proudů), bude se nám mnohem hůř nahazovat a z elegance muškařského sportu se stane zoufalá snaha "nějak to tam dopravit" a nestrefit se přitom zatíženou nymfou do zad nebo dokonce do čela.

Při chytání na streamery a lury je vhodné před nástrahu umístit menší mušku, které funguje jako atraktor, jak jsem uváděl už v první části článku. Hodně zatížený streamer se dost obtížně nahazuje, chce to buď prut a šňůru v kategorii AFTMA 7 a výš nebo switchový obouruční prut se speciální šňůrou, jinak budou naše hody hodně krátké a budeme ohrožovat sebe i své okolí. (Polarizační brýle pomohou při sledování mušek, šňůry i jako případná ochrana proti letící nástraze). Osobně raději používám jen minimálně (nebo vůbec) zatížené streamery a k jejich dopravení do požadované hloubky mi potom spolehlivě poslouží v mělčích vodách potápivý návazec na intermediální šňůře, plovoucí šňůra s potápivým koncem nebo rychlejší intermediální šňůra. Na hlubších a hodně proudných vodách se hodí i rychlopotápivá šňůra, ovšem potom je vhodné použít streamer bez zatížení nebo nástrahu typu booby, která je lehčí než voda, jinak budeme pořád váznout. Rychlopotápivá šňůra má ovšem tu zásadní nevýhodu, že se velice těžko zvedá z vody, musíme ji vždy zkrátit až na minimum, jinak ji prostě nevyšlehneme.

Také nymfové mušky používám maximálně dvě, pokud nesáhnu po mimořádně dlouhém návazci. Můžeme si vybrat, zda použijeme zatíženou nymfu jako koncovou nebo ji umístíme na přívěs, případně lze použít i dvě zatížené nymfy. Ale s tím zatížením (především, pokud se jedná o větší tungstenové kuličky) je to trochu ošidné, jelikož výrazně ovlivňují naše hody. Zatížená nymfa na konci je nejméně problematická a dá se s ní házet vcelku dobře, pokud nefouká silnější vítr. Ale i tak se občas nevyhneme zamotání s přívěsnou muškou nebo vzniku uzlíků na návazci, vyšší hmotnost mušky prostě při delších hodech všechno komplikuje. Při vedení jde koncová nymfa u dna nebo ve sloupci (záleží na technice vedení) a přívěsná muška nebo nymfa se pohybuje o něco výš ve vodním sloupci.

Zatíženou nymfu můžeme však umístit i na přívěs, abychom celou sestavu dostali co nejhlouběji, navíc potom vedeme obě nymfy u dna nebo v požadované hloubce. Ovšem tahle montáž je opravdu mnohdy i pro zkušené muškaře zdrojem svízelí a trápení, protože má neskutečně velkou tendenci se zamotávat. A na jezeře potřebujeme často házet poměrně daleko. Proto bych si tuto montáž s klidným svědomím dovolil doporučit snad jen pro použití při lovu z loďky nebo z bellyboatu, kdy sestavu spustíme do požadované hloubky a pomalý, přerušovaný pohyb jí dodáváme pohybem plavidla. To platí i pro použití dvou zatížených nymf současně. Nemusíme tedy nahodit příliš daleko, jednoduše po nahození vysoukáme z navijáku ještě další potřebnou délku šňůry a popojedeme s plavidlem o kousek dál.

Vedení mušek na stojáku

Někdy mušky necháváme jen pasivně unášet vodou nebo spočívat na hladině, jindy jim dodáváme lehké zdání života nebo je prezentujeme v rychlém pohybu, abychom dravce vyprovokovali. Chce to zkoušet a objevovat, některé věci jsou už ale léty prověřené a ty bych rád zmínil.

Suchou mušku pokládáme jemně na hladinu a snažíme se ji ponechat v úplném klidu, jedinou výjimkou může být napodobení trhavých pohybů na hladině v případě, že se rojí chrostíci a tímto způsobem se pohybují. Většinou se to děje navečer a při kladení vajíček. S popotahováním to ale nesmíme přehánět, snažme se co nejvěrohodněji napodobit chování skutečného hmyzu. Je dobré důkladně odmastit návazec, aby se potopil a nerušil brázděním na hladině. Často můžeme sledovat jednu nebo několik ryb, jak se pohybují nehluboko pod hladinou a buď je přímo vidíme, nebo jejich pohyb zaregistrujeme podle postupně se objevujících koleček na hladině. V takovém případě neházíme nikdy přímo na sbírající rybu, ale nejlépe do míst, kam by (po odhadnutí předpokládaného pohybu) ryba měla za chvíli dojet. Dopad do bezprostřední blízkosti ryby ji totiž většinou spíš vyplaší, jen málokdy takovou "na hlavu hozenou" mušku skutečně vezme. Na stojáku totiž pstruh jen zřídkakdy stojí na jednom místě, jak to známe z tekoucích revírů, ale většinou spíš projíždí různé trasy, mnohdy i docela pravidelně. To platí i pro hejna, v nichž se drží nejčastěji duháci, ale někdy i siveni.

Mokré mušky necháváme buď propadat a občas je popotáhneme, nebo jim dodáváme střídavě pomalejší a rychlejší pohyb. Je dobré naučit se skládat šňůru v dlani levé ruky do osmiček, je to pomalé stahování, jehož rychlost můžeme ještě zvyšovat a zpomalovat přizvedáním špičky prutu nebo jeho nakláněním do stran. Přitahování v osmičkách občas přerušujeme, ale stále bychom měli být připraveni na pohotový zásek. Záběr se někdy projeví jako škubnutí ve šňůře, jindy jen jako "ztěžknutí" nebo jako uváznutí, vždy je třeba přiseknout. Pokud si nejsme jisti a šňůra by nám mohla při nečekaném záběru vyklouznout z prstů, stahujeme přes ukazováček pravé ruky, která drží prut. Při záběru stačí lehce prstem šňůru přitisknout k rukojeti prutu a špičkou přiseknout. Tento způsob vedení mušek využijeme i při lovu s pakomáry a můžeme tak vodit i nymfy, děláme potom ale delší přestávky, kdy mušky necháme v klidu.

Zajímavou technikou je i "muška - splávek", která se na stojácích často jeví jako velmi účinná. V tomto případě také většinou vystačíme se dvěma muškami, případně použijeme hodně dlouhý návazec (na hluboká místa) a přidáme i tu třetí. Jako "splávková" muška je nejvhodnější hustě uvázaný chrostík z peří CDC nebo lze použít i mušku typu booby. Na přívěsy umístíme drobné napodobeniny pakomárů nebo nymfy, jen s minimálním zatížením nebo nezatížené.

Přes ukazováček přitahujeme šňůru při lovu s lurami a se streamery, s muškami typu booby a se zonkery. Taháme levou rukou a volnou šňůru ukládáme před sebe na břeh (a nešlapeme si po ní!), případně na podložku. Mnohem lepším řešením je muškařský košík nebo "ježek", kdy nehrozí zamotání ani poškození šňůry, na boatu využijeme pro odkládání šňůry odkládací síťku, na loďce můžeme použít i plastový kbelík. Pozor na zamotání u šňůr s výraznou tvarovou pamětí (především u intermediálních čirých šňůr bez pleteného jádra), protože v případě záběru si větší ryba nemůže vzít při úniku delší kus šňůry a pokud je plná sil, často o ni přijdeme.

Pro rychlé vedení streamerů, které často vydráždí i jinak netečnou rybu k záběru můžeme použít i oblíbené "dojení kozy" (v muškařské terminologii se tomu správně říká "rolly-polly"), kdy uchopíme prut pod pravým loktem a přitlačíme ho k tělu, abychom si uvolnili obě ruce. Potom šňůru stahujeme střídavě oběma rukama a zásek provádíme přidržením šňůry se současným pootočením horní části těla nebo celým tělem. Chce to trochu praxe, ale je dobré to umět. Velmi dobře tento způsob vedení funguje především na čerstvě vysazení ryby a kromě pstruhů tak můžeme vydráždit i opatrného bolena, který právě na rychle vedené nástrahy reaguje často ostrým atakem.

Z bellyboatu to jde často snadněji

Pokud můžeme při lovu použít bellyboat nebo loďku, je to velká výhoda. Na loďce se lépe chytá s někým, kdo se stará o veslování, ale jde to i sólo. Bellyboat má tu výhodu, že k pohybu plavidla slouží naše nohy s ploutvemi a nepotřebujeme ničí pomoc. Navíc v případě vázky můžeme překážku objet a velmi často se nám tak podaří uvízlé mušky uvolnit. Ani na bellyboatu ale nemusíme vyrážet kdovíjak daleko, někdy se naopak vyplatí nahazovat těsně ke břehu a nástrahy vést směrem na otevřenou vodu, případně můžeme lovit souběžně s linií břehu. Dostaneme se ale i k rybám, které se zdržují za hranicí odhozu a ze břehu jsou pro nás nedosažitelné.