Lipani - tanečníci z proudů

Podzim je pro mě už tradičně spjat s chladnými rány, bambusovým proutkem, padajícím listím, jemnými návazci, mlhou nad řekou a drobnými kolečky v proudnici. Tak nějak mi tyhle dojmy splývají do představ o závěru sezóny na pstruhových i mimopstruhových vodách s výskytem lipana. Z jedné strany na některých vodách se v poslední době počty těchto krásných ryb trochu zlepšily a na druhé straně jsou smutné cesty na revíry, kde bývalo lipanů opravdu hodně a dnes tam na ně prakticky vůbec nenarazíte. Ale pokud víte, kam se vydat, určitě takový výlet za lipany stojí za to podniknout. Občas při lovu lipanů vezme titěrnou mušku i pěkný duhák a pak není o adrenalin nouze.

Když sbírají, nic neřeším

Lipani se nejčastěji drží v mírné proudnici u dna, odkud nejsou líní vystoupit často i pro jedinou sotva okem patrnou mušku. Poté se vrátí elegantním obloučkem na své místo a vyhlížejí další sousto. Náletový hmyz samozřejmě netvoří hlavní složku potravy lipanů, ale když se rozhodnou sbírat, snad žádný pravověrný muškař nezůstane u nymfy nebo mokré mušky. Na tyhle techniky je dost času v době, kdy se na hladině neobjeví ani jedno zavlnění od ryby a přitom víme, že tady "praporečníci" určitě jsou. S ochlazením se stanoviště lipanů proti létu a teplému nástupu podzimu trochu změní, ryby se drží ve větší hloubce a už nevyhledávají příliš silný proud - začínají šetřit síly a snaží se nakrmit do zásoby před nadcházejícím zimním obdobím. Přijímají sice potravu i po celou zimu, ovšem dostupnost larev hmyzu, červů a drobných korýšů není v zimním období moc velká, takže lipani s prvními mrazíky začínají být při chuti. Na suchou mušku vystačíme s prutem AFTMA třídy 2 až 4, oboustranně ujímaná šňůra se hodí na kratší hody; pokud chceme na větších vodách házet opravdu daleko, sáhneme po šňůře typu WF, ovšem při použití návazců o síle 0,08 až 0,12 mm je zasekávání na větší vzdálenost vždy poměrně obtížné. Ne, neříkám nemožné, ale musíme počítat s tím, že každý zásek nám prostě v takové situaci nevyjde. Lipan není příliš plachý, běžně tedy můžeme lovit na vzdálenost kolem šesti až deseti metrů, což je pro použití tenkých návazců optimální.

Záblesky rybích těl pod hladinou

Pokud lipani nic z hladiny nesbírají, nemusíme propadat zoufalství, nadějné je i chytání na mokré mušky. Použijeme malé mušky v nepříliš nápadných barvách a nabízíme je s plovoucí šňůrou tak, aby nástrahy cestovaly pod hladinou nerušeně, ovšem musíme se soustředit na včasné zaregistrování záběru. Jinak totiž lipan velmi rychle pozná svůj omyl a mušku obratem vyplivne. V hodně čisté vodě někdy vidíme rybu, jak se zvedla do místa, kde by se podle našeho odhadu měla mokrá muška nacházet a vzápětí se vrací zpět ke dnu. To je ten pravý čas k záseku. Nesekáme nijak razantním škubnutím, spíš jen napneme šňůru a když cítíme odpor, lehce ještě přizvedneme špičku. To by k průniku malého háčku do lipaního pysku mělo postačit. Používáme totiž stejně tenké návazce jako při lovu na suchou mušku a riziko utržení větší ryby je tudíž značné. Ale použití silnějšího návazce rozhodně není správnou cestou. Lipan silnější návazec buď vidí a tudíž mušku v poslední fázi nedobere, nebo ji ignoruje úplně. Můžeme použít i kombinace běžných (nezatížených) mokrých mušek se zátěžovou muškou nebo nymfou, umístěnou na konci sestavy nebo na přívěsu.

Většinu potravy nacházejí u dna

Pokud nejsme úspěšní ani s mokrými muškami, můžeme sáhnout po nymfách. Hlavní složkou potravy lipanů jsou celoročně především drobní živočichové dna - blešivci, larvy chrostíků ve schránkách i bez nich, larvy jepic i pakomárů, pijavky a červi, někde si lipani s oblibou pochutnávají i na drobných měkkýších kamomilech. Napodobení kamomilů je obtížné a těžko realizovatelné, protože drobní měkkýši s rohovitou ulitou jsou přisedlí na kamenech a lipani je z nich sbírají. Problémem (tedy tím největším) by tudíž nebylo uvázat věrohodnou napodobeninu kamomila, ale její prezentace. Raději se tedy zaměříme na ostatní výše jmenované drobné živočichy dna, k uvázání jejichž napodobenin existuje spousta postupů a vzorů.

Velmi dobře se osvědčují i fantastické nymfy s malým, ale poměrně výrazným atraktorem (spouštěč v podobě korálku nebo skvrnky, provedené vodostálým lakem), k výtečným nástrahám patří i nymfy typu "perdigone", u nichž bývá tělíčko zalito epoxidovým nebo UV lakem. Díky tomu na sobě nedrží vzduchové bublinky a snadno vyklesávají i v silnějším proudu až ke dnu. Ovšem i u těchto (a samozřejmě i u všech ostatních) nymf jsou jemné, pohyblivé nožičky součástí, která nymfu "oživí" a zvýší její přitažlivost. Často postačí jen několik měkkých paprsků ze slepičího peří nebo ještě lépe z pírka CDC, které na sobě podrží pár mikroskopických vzduchových bublinek, které v klesání ke dnu tolik nevadí a takové mušky berou lipani s mnohem větší důvěrou.

Nymfy se vážou nejčastěji se zátěžovou hlavičkou ze skleněného nebo mosazného korálku, pro větší zatížení slouží tungstenové hlavičky. Tyto zátěžové prvky jsou dostupné v různých barevných provedeních nebo s fazetováním, v případě potřeby si je ale můžeme dobarvit odpovídajícím lakem.

Osvědčenou "klasiku" nebo nové vzory?

Mušky pro lov lipanů se vážou na ty nejmenší háčky, většinou ve velikostech od 16 do "pidimušek" na háčcích 22, existují i háčky značně menší, ale to už je opravdu náročné vázání. Nechci znovu vyjmenovávat konkrétní vzory oblíbených mušek (můžete si je vyhledat například v loňském článku - https://www.zachytame.cz/cas-nejmensich-musek), zkusím to tentokrát vzít spíš tak trochu všeobecně.

Klasikou mezi suchými muškami jsou šedavé jepičky s jemnými křidélky i vzory chmýřenkové (tedy jen s věnečkem nožek, bez křídel), velmi dobře fungují i v provedení "parachute". U těchto (takzvaných "padáčkových") mušek je věneček nožek navázán tak, že nožky jsou v souběžné rovině s ramínkem háčku, takže muška na hladině krásně sedí a pokud je použit nápadněji zbarvený svazeček umělých vláken nebo peří uprostřed, je muška i na větší vzdálenost a za horších světelných podmínek dobře viditelná, což je u maličkých "lipanovek" vždycky výhodou. Navíc vždy správně sedí na hladině (tedy háčkem dolů) a je skvěle vidět i na zvlněné hladině.

I u malých mušek hodně záleží na tělíčku, jeho síle, struktuře, tvaru a barvě. Mnohé úspěšné vzory jsou velmi štíhlé, ať už jako materiál posloužilo tenké hedvábí v potřebné barvě nebo odrané paprsky z ocasního pera páva, někdy ale lipani dají přednost muškám se zavalitým tělíčkem. Tyhle "buclaté" mušky se váží nejčastěji s tělíčkem z pavích paprsků nebo tělíčko zhotovíme ze stočeného pírka CDC. Takové mušky jsou díky struktuře CDC a jeho přirozené vodoodpudivosti téměř nepotopitelné.

Dalším velmi úspěšným vzorem podzimních suchých mušek jsou určitě mušky, napodobující rozence, tedy typ "shuttlecock", u nichž je nosným prvkem svazeček CDC pírek, ohnutý nad očkem háčku směrem dopředu. Zadní část mušky se tak po dopadu na hladinu zpravidla potopí, protože tyto vzory většinou vážeme bez štětů. Podobně se vážou i mušky typu "F", u nich nožky ze CDC napodobují současně i jemná křidélka hmyzu, svazek CDC je ale sklopen lehce vzad a muška má jemné štěty (nejčastěji z kvalitního kohoutího peří).

U mokrých mušek jsou většinou vázána vzad sklopená křidélka, nožky jako řídký svazeček měkkých, dobře nasákavých a pohyblivých paprsků, také sklopená vzad. Většinou nechybí štěty ani kroužkování, občas i drobné zatížení v podobě podvázání hlavohrudi tenkým drátkem. Kromě klasických vzorů ve "střízlivých barvách" se dobře osvědčují i mušky v růžovém nebo ostře zeleném provedení.

Nymfy pro lov lipanů jsou většinou zatížené. Ovšem některé víc a jiné jen málo. Ne vždy je třeba "přeorávat dno" a pokud lovíme v místech s mírnějším proudem, dopravíme i lehčí nymfy rychle ke dnu. A větší zatížení každopádně vede k vázkám, navíc i ztěžuje rozeznání záběru. Pro menší zatížení slouží oviny olověného wolframového drátku, navinuté na ramínko háčku ještě před navázáním tělíčka. Většího zatížení docílíme tungstenovými kuličkami, oba typy zátěže lze i různě kombinovat v jedné mušce. Velmi oblíbené byly svého času napodobeniny blešivců v béžové, oranžové, krémové, nazelenalé nebo růžovohnědé barvě, potom na nějakou dobu z krabiček muškařů tyto nymfy jako by zmizely, ale opět se vracejí a fungují dobře. Především při lovu na krátkou, takzvanou "českou nymfu". Pro lov na odhozenou (dlouhou) nymfu často s oblibou používám klasické nymfy ze zaječí srsti nebo jiných dubingových materiálů, dobře fungují i zavalitější nymfy, do nichž se té zátěže v tělíčku vejde opravdu hodně. Pokud lovíme se zátěžovou nymfou na konci sestavy, musíme si uvědomit, že nymfy na přívěsech (na menší vodě bohatě postačí jedna) se pohybují v dolní části vodního sloupce a musíme nechat sestavu pracovat přirozeně. Použití "zátěžovky" na přívěsu umožní nechat koncovou nymfu volně pracovat a soustředíme se na vedení zátěžové nymfy tak, aby příliš nevázla na dně. Se zátěžovou nymfou na přívěsu se ale mnohem obtížněji nahazuje, sestava se často zamotá. K vázání zátěžových nymf jsou vhodné jigové háčky v kombinaci s tungstenovou hlavičkou, díky očku, vyhnutému od ramínka ve směru ke špičce háčku se pohybují hrotem háčku vzhůru a snižují riziko vázky.

Pro lov s nymfami v hodně hlubokých úsecích lze použít i potápivou šňůru, ale s drobnými nymfami je rozeznání záběrů při jejím použití často mnohem obtížnější než při lovu s plovoucí šňůrou. Na obzvlášť hlubokých místech je to ale někdy jediné schůdné řešení, navíc v kombinaci se značným zatížením nymf. Oblíbenou technikou je i lov na "francouzskou nymfu", umožňující lovit s nejtenčími návazci a nymfami velikosti 18 až 22.

Zdolání a vylovení ryby

Lipan není při zdolávání příliš divoký ani nepodniká divoké výpady, i výskoky zaseknuté ryby jsou jen ojedinělé. Ovšem s ohledem na sílu návazce i tak nesmíme nijak pospíchat, ryba dokáže využít sílu proudu. V klidu ji tedy zavedeme do klidnějšího místa a opatrně ji podebereme, menší lipany můžeme z bezhrotkového háčku uvolnit i bez podebírání. A již zaběhnuté pravidlo, že lipana si skutečný sportovní rybář od vody neodnáší, to snad není ani třeba připomínat. Tak ať se vám podaří nějaké ty podzimní krasavce přelstít!