Když se nedaří...

08. 08. 2018
Jsou dny, kdy se nedaří vůbec nic a vůbec nikomu a člověk by si přál ten den vymazat z historie vlastního bytí. Jsou to přesně ty dny, kdy se třeba pekaři nedaří uplést vánočka, přestože ji předtím pletl snad už milionkrát, kdy mladý muž přijme zprávu o tom, že je nastávajícím otcem, přestože si je stoprocentně jistý, že s touto potencionální matkou jeho dětí k tomu, aby to bylo vůbec možné, se naskytla pouze jediná příležitost, ty dny, kdy lidé v přechodu ztrácejí ve svém zoufalství chuť dále žít, přestože jsou obklopeni radostí anebo třeba Zbrojovka podá výkon hodný městského přeboru, přestože to není tak dávno s prohlášeními o útočení na poháry a věrným fanouškům tak zbývají pouze oči pro pláč. Jsou to ty dny, kdy účastníci těchto příběhů, pokud by si ke mně chtěli přijít pro radu, co s tím mají dělat, dočkali by se jediné odpovědi: „Počkej, vem prut a jdeme k vodě!“.

Jsou dny, kdy se nedaří vůbec nic a vůbec nikomu a člověk by si přál ten den vymazat z historie vlastního bytí. Jsou to přesně ty dny, kdy se třeba pekaři nedaří uplést vánočka, přestože ji předtím pletl snad už milionkrát, kdy mladý muž přijme zprávu o tom, že je nastávajícím otcem, přestože si je stoprocentně jistý, že s touto potencionální matkou jeho dětí k tomu, aby to bylo vůbec možné, se naskytla pouze jediná příležitost, ty dny, kdy lidé v přechodu ztrácejí ve svém zoufalství chuť dále žít, přestože jsou obklopeni radostí anebo třeba Zbrojovka podá výkon hodný městského přeboru, přestože to není tak dávno s prohlášeními o útočení na poháry a věrným fanouškům tak zbývají pouze oči pro pláč. Jsou to ty dny, kdy účastníci těchto příběhů, pokud by si ke mně chtěli přijít pro radu, co s tím mají dělat, dočkali by se jediné odpovědi: „Počkej, vem prut a jdeme k vodě!“.

Tohle místo jsem našel za trest?

I mně se takové dny nevyhýbají. A tento den nezačal vůbec slavně. O půl sedmé ráno mi zazvonil budík neoblomně připomínající, že je čas připravit se do práce a v mžiku, trvalo to skutečně jedno mrknutí oka, bylo půl deváté, takže příchod do kanceláře se neobešel bez klasického připomínání, že kdo je tady vlastně pan ředitel. Zřejmě se ne úplně skvěle vyspaly i další postavy, se kterými jsem se ten den měl potkat a v přepadu těchto situací bylo jasné, že z temného kruhu mne dnes může vytáhnout už jenom lehká vláčka před západem slunce na mém oblíbeném břehu. Jedna káva, druhá káva, v autě permanentně nachystaná sestava pro tyto případy a jedu za vámi mí oblíbení pankáči s pruhy na bocích, kteří svou hltavostí nikdy nezklamete, pokud se vám správně naservíruje gumka nebo rotačka správně vedená při hraně proudu. Už se těším na ty vaše kopance, vy mě nikdy nenecháte ve štychu a možná je to také tím, že moc dobře víte o tom, jak s vámi po vylovení zacházím, s dobrými přáteli se přece každý rád znovu shledá.

Z okna kanceláře hledím směrem, kterým se chci vydat a kontroluji nebe, které by mě snad chtělo varovat, ale nevidím nic, co by mohlo naznačovat, že tenhle výlet skončí fiaskem. Zbývají asi dva kilometry do cíle, když se začnou ozývat dvě rychlé kávy před odjezdem a já jsem tak nucený sjet z cesty na polňačku. Přes kukuřičné pole vidím táhnoucí se alej olší, a to je jasné znamení, že tudy teče nějaká voda. Není to pro mě překvapení, po tom mostku jsem jel snad už tisíckrát, ale vždy jsem si myslel, že se jedná jen o jakýsi zavlažovací kanál a najednou stojím na břehu říčky, možná širšího potoka, „no kdyby to tady bylo rovný a nebyl tu takový sráz s rozběhem bych to klidně přeskočil“, pomyslím si ale to už mě tato snad i bohem zapomenutá voda začíná zajímat, jelikož jen letmým pohledem je vidět, že se nejedná o rovný kanál, ale klikatící se tok a tam v dálce je snad i tůňka, za níž je padlý strom a silný proud se tu zakusuje do tišiny, na které jako znamení vesmírných cestovatelů zanechávajících svou stopu v polích po celém světě, klidně tomu věřme, vystupují v hladině kruhy od ploutví a pohybu pod ní. Tak je to jasný, tady to dnes prohodím, v té vodě je život a mě zajímá jaký.

Vracím se rychle pro své vláčecí zařízení a beru sebou pouze dvě krabičky s osvědčenými nástrahami, které vždy používám na místech, kde jsem poprvé, jelikož jim nejvíce věřím a bývají také nejúspěšnější. Břeh je tu z obou stran silně zarostlý křovím střídajícím se s kopřivami, prudce se svažující do vody, ale stát se na tom dá. Vítám tento stín jako příjemnou změnu od pálícího slunce a hledám vhodné místo k náhozu. Hned v první zátočině, kde se dá ignoruje popálení od kopřiv sestoupit na břeh je navzdory silně proudící vodě krásný vracák a voda má neprostupnou barvu, takže není vidět na dno, nad zvlněnou hladinou se sklánějí větve a mezi křovím po březích je vidět spoustu oranžových a červených kuliček ovocných stromů. Hned mi dochází, kde jsem se to ocitl a na chvíli jen tak nehybně stojím pozorujíc hladinu, kde se co šustne.

Nemýlil jsem se, této vodě kralují tloušti, typické plácnutí do hladiny probudí mé přemýšlení a já už hledám v krabičce svou oblíbenou jedničkovou stříbřenku, abych si ověřil své domněnky. Ani jsem si skoro nevšiml, že začalo trochu poprchávat, naopak to vítám jako kýženou změnu počasí a nahazuji do protějšího břehu, přesně tam, kde končí olej vracáku a spojuje se opět s proudem. Tři otočení kličkou a pod hladinou sebou mrskne válec, až to se mnou škubne, stejně jako se špičkou udice. Ohoho! takže tady to nebude o nějakých pánech klucích, ale zřejmě tu máme čest se zkušenými matadory, kteří si tuto zahradu plnou potravy nenechají jen tak někým narušit. Déšť trochu přibývá, ale já si toho skoro nevšímám, neboť mám nad hlavou deštník z listovích stromů a prohazuji dál tento úsek ve snaze zmapovat toho co nejvíc. Další rána, kopanec jak od býka, jedna dvě vteřiny, a je pryč. Dobrá dobrá, pod těmi větvemi jste taky schovaní. A tam je kupodivu vidět pod hladinou nával písku, táhnu lístek třpytky s kohoutím pérem podél nánosu a další kopačka, z vln vytryskne gejzír vody a ryba je opět pryč. Tak to ne pánové, se mnou si hrát nebudete, kdybych byl tygr, už dávno by se mi ježil hřbet a na prackách by mi vyjely drápy, uvidíme, kdo zvítězí! Měním trochu rychlost vedení třpytky a začínám nástrahu vést agresivněji, je mi jasné, že tady v té vodě nepřežívají žádní lenoši a rybek jsem tu moc nezahlédl. Trojháček s lesklým plíškem si to šine nade dnem a já očima těkám po hladině, zda někde nezahlédnu ztrátu koncentrace některého ze zdejších osadníků, když v tom mě z mého pátrání probudí rána do prutu. Jo, to je ono! Ne! To je vázka! Ne, s touto nástrahou ne! Nastává boj, který je možná efektivní pro fotografy, ale už ne tolik pro lovce. Zkouším nástrahu všemi možnými způsoby dostat z pasti, ale končí to neslavně, vyhrála voda a neznámý soupeř na dně se teď usmívá, jelikož má ve vitríně trofej, možná první svého druhu. Cítím, jak se mi tloušti v proudu smějí a nevzdávám se, ještě tu mám jednu, a pak můžeme vyzkoušet gumy hoši, tento den nekončí. Ale to jsem se mýlil, končí.

Taková průtrž mračen, jaká se mi spustila nad hlavou, se nezažívá zvláště v těchto dnech často, a přestože jsem objevil místo, kde se mi nad hlavou klenula střecha z hustého porostu, který se snažil sebevíc zabránit propadu šňůr vody řinoucích se z nebe, za chvíli jsem byl durch promočený trnoucí v oku bouře, která kolem mě sesílala naštvané výboje blesků, od kterých se prakticky ihned ozýval hrom. Nic moc sedět uprostřed pole pod stromem v takové situaci s uhlíkovkou v ruce, musím odsud zmizet, bůhví jak dlouho tohle může trvat, vždyť už tu trčím skoro hodinu a nohy se mi pomalu začínají bořit po kotníky do bláta, které z té suché země během této doby dokázala bouře vytvořit. Sráz za zády jsem předtím seběhl i přes kopřivy jak nic, ale nahoru? Jeden krok, tam větev, super, drží, přitáhni se ještě tam k tomu, au, kopřiva v obličeji, ruka míjí další větev, jelikož nohy už šly napřed, déšť stále sílí, naproti udeřil blesk a já sedím v řece na dně ani nevím jak. Telefon! Doklady! Tabák! V mžiku stojím na nohou a zjišťuji, že je tu vody nad kolena, aniž bych to ovšem chtěl udělat tímto způsobem. Další blesk mi připomíná, že už tu dávno nemám co dělat a poučen z předchozího nezdaru stojím už na cestě, smáčený jak zapomenuté prádlo na balkoně, s blátem snad i v uších a čvachtám k autu. Balím udici a najednou si všimnu, že je tu něco špatně. Tak jo, tohle už je hodně špatnej vtip. Kvanta vody bubnují o střechu vozidla, ale mně je to v tu chvíli jedno, na mé udici totiž něco chybí. Je to špička!

Těžko odhadovat, kde nebo kdy se během toho klouzání ulomila, ale nic to neměnilo na tom, že tam, kde normálně byla, na mě momentálně civělo něco, co vypadalo jako rozžvejkaný konec klacíku nebo neučesaný rošťák v hodně malém měřítku ale každopádně nic, co by mělo připomínat konce jemné vláčkové udice. Takže pánové, tady jsem nebyl naposledy, to si pamatujte! Jako třešinka na dortu se mi po pár kilometrech ukazují suché cesty…

Jest vše tak marno? Není!

Jako nejenom sportovní rybář ale i vyznavač jiných sportů vím, že se nemá nic vzdávat, vzdát boj před koncem zápasu je vždy cesta do pekla, mnohokrát se mi to při porovnávání sil již potvrdilo a díky tomu také vím, že kýžený úspěch není dlážděn cestou pokrytou okvětními lístky růží, ale je třeba tomu něco obětovat. A tak jako pekař druhý den uplete sto vánoček a na tváři má zase ten starý spokojený výraz, když říká, že jistá káva byla v patnácti jasná volba, mladík se srovná s vesmírem a nakonec zjistí, že mít dítě je jedna z největších výher v životě a lidé v přechodu si uvědomí, že život je skutečně krásný a nemá cenu se zaobírat malichernostmi, které stejně nemají jak ovlivnit, totiž že čas plyne a nikdo z nás jej nezastaví, což určitě ví i kabina Zbrojovky a přes slzy plné hořkosti fanoušků na začátku sezóny jistě věří, že na konci sezóny tyto slzy vystřídají projevy štěstí, tak i já jsem se druhého dne ráno probudil, navštívil rybářský servis, vrátil své udici její původní tvář a doplnil zásoby, neboť ten den nezmizela v nenasytné tlamě revíru jen ta jedna třpytka, ale cosi na protějším břehu také nechtělo zůstat pozadu, nicméně pro tok příběhu nebylo nutné zmiňovat všechny ztráty.

Se skutečností vyhodnocenou tak, že brodit bude nejlepším způsobem, jak vyzrát na zkušené torpéda schovávající se ve vázkách a prohlubních dna nebo pod klenbami větví stromů vydal jsem se připraven na tento druh lovu zpět na místo činu a pozadu jsem nenechal ani předpověď počasí. Jsem tu, pánové, jste tu také? Po chvíli mi jeden ze zdejších obyvatel okysličené vody dal plácnutím o hladinu najevo, že tady rozhodně stále jsou a čekají, až mě zase budou moci vyškolit. Zápas začíná. Nejdřív se podíváme na tebe, který jsi mi upadnul minule jako první. Rotačka se obloukem přibližuje silným proudem na mou stranu a v ten moment se udice prohýbá do luku, zatímco na druhém konci to pouští do proudu pěkná váha. Tak tady tě máme, první dvaapadesátka je v podběráku a můžeme začít prozkoumávat dál tuhle záhadnou vodu. Druhý, třetí, čtvrtý, pátý, no ty jseš nějakej malej, 45, to už tě mezi sebe pustili?

Slunce svítí, mě chladí proud říčky a všechno je zase tak, jak má být. Ve březích jsou díry od bobřích hradů, v korunách stromů to šustí hádkami ptáků bojujících o nejlepší místo pro hnízdo, hrází z kopřiv najednou jako formule po startu prosviští vyrušená srna osvěžující se za křovím potopeným ve vodě a nad hlavou mi proletí bažant, jehož jedno dlouhé brko snesa se do mé blízkosti poslouží v budoucnu svými částmi pro ozdobení některého z menších háčků. Celý ten úsek je jak vytržený z kontextu krajiny, kde bych podobnou scenérii s takovou osádkou neočekával, ale tady se z nějakého důvodu zformoval. Prošlapávám po proudu metr po metru, zkoumám dno, přijde i několik mých toliko milovaných okounů a pomalu mi dochází, že tady můžou být i jiní pardálové, zástupci jiných, mezi rybáři možná i více uznávaných druhů, ale na ty už mi dnes nezbývá čas a ani na ně nemám vybavení, a tak si jen v duchu přeji a doufám, že i s nimi se jednou setkám a příběhy s nimi spojenými budu moci přenést do slov a několika fotografií. Jedno je však jasné - nenechat se odradit a nevzdát to!

Autor článku: Redaktor Bob 

Připojené obrázky

Zděněk Řeřucha Šéfredaktor Zachytame.cz

Sdílet tento článek

Inzerovat zde

Komentáře Když se nedaří...

Zatím nebyl vložen žádný komentář. Buďte první!

Vložit první komentář