Kapr - kniha stále nepřečtená

Možná to zní trochu přehnaně, ale dovolím si s malou nadsázkou tvrdit, že čím víc se toho o kaprech a jejich lovu napsalo, tím méně o nich z rybářského hlediska ve skutečnosti víme. Navíc stále přibývá poznatků a vědomostí, které téměř vylučují ty dávno zažité a respektované, nebo se s nimi zvláštním způsobem prolínají a kříží. Diskuse o kapřích zvycích, zlozvycích, návycích, náladách a zájmu nebo nezájmu o potravu jsou mezi rybáři stále populární, každou chvíli se objeví nový nebo zcela protichůdný názor, jak se v tom zmatku tedy vyznat? Musíme se smířit s tím, že do kaprů prostě nikdy nebudeme vidět zcela dokonale, nedokážeme jejich rozpoložení ani nálady perfektně a spolehlivě předvídat. Přesto je určitě zajímavé se na nějaká ta fakta a mýty o téhle oblíbené rybě podívat.

Kapr není naší původní rybou

Že kapr pochází "odněkud z východu", to ví snad každý, kdo dával pozor ve škole nebo aspoň na rybářském školení. Jeho kořeny prý pocházejí z Černého moře, Aralského nebo Kaspického jezera, těch teorií je víc a navzájem se nepopírají. Odtud prý došlo k rozšíření kaprů do sibiřských i čínských řek a směrem na západ včetně povodí Dunaje. Odtud by měla pocházet divoká říční forma, označovaná jako sazan. Další rozšíření už má na svém kontě jednoznačně samozvaný pán tvorstva, například do Británie se ale kapři dostali až někdy v patnáctém století. Po vysazení kaprů na jihovýchodě Spojených států koncem devatenáctého století (především na prosby přistěhovalců) se děly věci na hranici ekologické katastrofy a narušení přírodní rovnováhy, proto se rychle začalo pracovat na nápravě.

U protinožců nemá kapr dobrou reputaci

Ani v Evropě nebyl kapr rozhodně všude uvítán jen s nadšením a otevřenou náručí, například v Anglii a severozápadní Evropě je dodnes v některých oblastech považován spíš za plevelnou rybu bez větší sportovní hodnoty s podřadnou kvalitou masa. Největší katastrofou se ale bezesporu stala snaha o vysazení kaprů v Austrálii. I zde to bylo dílo evropských přistěhovalců, kteří ale přizpůsobivost své oblíbené ryby značně podcenili. Místní totiž kapra nepovažovali za žádnou gastronomickou lahůdku a tak se kapři nerušeně a nekontrolovaně začali množit, což jim za ideálních podmínek jde přímo skvěle. Jikernačka kapra totiž je schopna v dobré kondici vyprodukovat ročně více než milion jiker, takže méně plodné druhy mají takříkajíc smůlu. V některých úsecích (například v říčním systému Murray-Darling) došlo k tomu, že po nějaké době nekontrolovaný nárůst kapří populace dosáhl až kolem 90 %  celkové rybí biomasy! V takovém množství už kapři samozřejmě nemají tu typickou "rybniční figuru", jedná se spíš o hubené, věčně hladové ryby, které se ke konzumaci opravdu moc nehodí. Takže Australané přitvrdili a nakonec se pustili do snižování stavu kaprů za každou cenu. Kolem vody je možné vidět plakáty a vyhlášky, oznamující, že kapra je třeba lovit a nevracet do vody, prostě a jednoduše likvidovat. Vždyť také osobám, které by se dopustily toho, že uloveného kapra vrátí zpět do vody, hrozí pořádná pokuta (pokud se nic nezměnilo, je to až nějakých tisíc australských dolarů, čili kolem osmnácti tisíc našich korun!).

Nebyl to ostrůvek, ale kapitální stopadesátiletý kapr...

Už nevím, zda se v originálu tohle vyprávění přisuzuje legendárnímu baronu Prášilovi, použili to i televizní "Chalupáři", ovšem ve skutečnosti se kapr dožívá kolem i tak úctyhodných čtyřiceti let a při dostatku potravy (však leckde si žije lépe než ten příslovečný vepřík na krmníku) je z něj skutečně pořádný "kus ryby". Vždyť úlovky kaprů, přesahující hranici třiceti kilogramů, v poslední době nechávají specializované kapraře celkem v klidu a kde se ona magická hranice zastaví, to snad netuší ani svatý Petr...

Jak je vlastně možné, že tahle ryba je schopná dosáhnout takových proporcí a hmotnosti? Jako vysvětlení lze přijmout zdůvodnění, které říká, že kapr vlastně nemá výrazně oddělený žaludek a proto vlastně celý jeho zažívací trakt slouží k postupnému zpracovávání potravy. Pokud má tedy ideální podmínky a vlastně ani pořádně nezimuje, jen se pořád prostě krmí, je schopen neskutečných přírůstků.

Kapři se loví i na velmi neobvyklých místech

Díky intenzivnímu vysazování se s kapry setkáme občas i tam, kde bychom je ani nečekali. Že na ně narazíme kdekoli od návesního rybníčku v Horní-Dolní až po ty největší přehrady, od potůčku za vesnicí po velké řeky, to nikoho moc nepřekvapuje. Ovšem občas jsou vysazováni i na docela nevhodná místa, například do podhorských toků, které jsou pro kapra nedostatečně úživné a přitom svým intenzivním sháněním potravy kapr výrazně ubírá živiny ostatním, většinou hlavně původním druhům. Tady by si měli sáhnout do svědomí rybářští hospodáři, kteří v zájmu splnění zarybňovacího plánu rozepíší různé druhy ryb na papír, ovšem nakonec vše po "domluvě" s dodavatelem skončí u tradičního kapra, vysazeného za každou cenu, aby prý ty peníze, nebejbože, ještě nepropadly. Ano, kapr se stal určitým symbolem české rybařiny, ale ten přístup by měl být s rozumem a rozvahou. A kam se občas kapři dostanou díky snaze o "dobrý skutek" ve stylu bratří Mánesů? Ano, mluvím o těch vánočních kaprech, které si lidé koupí živé a potom je jdou vypustit na svobodu s dobrým pocitem, že darovali rybě život. Ale ne do každého revíru a do každé vody takový kapřík patří, to by ale bylo na dlouhé povídání...

Kapr na umělou mušku? Už dávno to není rarita...

Neodpustím si zmínit stále častější úlovky kaprů (a to i v opravdu pěkných velikostech) na muškařské náčiní. Nejedná se už ani o náhodné úlovky, mnozí rybáři se na umělou mušku naučili kapry lovit a co se týče zážitku při zdolávání, je to skutečně zdatný soupeř. Nejlepší nástrahou se jeví větší nymfy a občas v mělčích  místech i mokrá muška, na stojaté vodě potom také lury, napodobeniny pijavek a takzvané"chlebovky", nabízené na hladině nebo těsně pod ní. Takže kapr si našel další uplatnění, o tom není nejmenších pochyb!