Jak jsme se rvali s kapry i vláčkaři

Je začátek května a já společně s kolegou Karlem sedám do auta a míříme do Francie, pokusit se ulovit nějakého ze zdejších nádherných kaprů. Doma jsme si vytipovali několik revírů a tak vyrážíme na noc, abychom byli tak akorát ráno u vody. Zastavujeme u první vybrané lokality a zjišťujeme nepříjemnou skutečnost a to sice, že všechna místa na tomto revíru jsou pod vodou. No nic, sedáme tedy opět do auta a vyrážíme na druhou vybranou lokalitu. Tady zase zjišťujeme další negativní skutečnost, kterou je to, že místa u mělčin jsou nyní nechytatelná. Respektive je zde zákaz rybolov z důvodu tření ryb. Další revíry jsou zkrátka nechytatelné, kvůli vydatným dešťům, které zde před několika dny panovaly. Po pěti set kilometrech putování jsme konečně dorazily k přehradě, kde vůbec nikdo nebyl a nám se tu zalíbilo. Navíc už jsme byly unavení z toho nekonečného cestování a tak jsme se prostě rozhodli zakotvit na revíru, o kterém jsme prakticky nic nevěděli a navíc zde neviděli nikoho chytat. Alespoň nějaká výzva, no ne?

Vybalujeme věci a začínáme připravovat pruty. Na první dávám boilies s příchutí švestky s česnekem a na druhý prut fluoro popku s příchutí broskve. Třetí prut jsem obsadil biosquidem a čtvrtý prut obyčejnou popkou s příchutí broskve. V zásobě mám, když tak ještě pár druhů boilie, ale moc jsem toho netahal, jelikož výše popsané koule mi zkrátka fungují všude.

Všechny pruty jsem poctivě rozvezl a řekl si, že své tělo uvedu do ležaté polohy a na chvíli půjdu spát, jelikož mi z pravidla tři hodiny spánku nestačí, ani když přijdu k vodě na ryby. Po necelých třech hodinách spánku mě probouzí nádherná jízda a já zdolávám kapra, který má rovných deset kilo. Paráda, prut znovu zavážím a opět ulehám. Přesně v moment, kdy se mé lopatky dotknou země, se rozjíždí opět ten samý prut, který sem vyvezl. To si snad ze mě děláte srandu, nechce se mi tomu věřit, ale přes to k prutu běžím a zasekávám. Po nádherném souboji opět zdolávám velikostně podobného kapra. Kapři byli velmi aktivní i v noci, podařilo se mi jich ulovit během ní celkem šest, žádný ovšem nebyl větší velikosti, všechno plus mínus stejná kategorie.

Ráno se probouzím zhruba v sedm hodin, otvírám a rozlepuji oči, najednou mám padák, podívám se na vodu a v místě, kde mám vyvezeno, chytá na loďkách přibližně deset vláčkařů. To snad není pravda? O mojí sestavu jsem přišel, někdo z nich mi ji přestřihl. Nedalo mi to a musel jsem začít nadávat, v tom ale další padák, tentokrát na druhém prutu a já vidím jak jeden z vláčkařů vrací hodem mojí šňůru zpátky do vody. Chvíli jsme nadávali, ale viděli jsme, že to nemá žádný smysl a tak jsme naše pruty stáhly a čekali jsme až vláčkaři odjedou. Prakticky celý den jsme nechytali, jelikož poslední vláčkaři se rozhodli odjet až večer. Ještě, že jsme se s kolegou navzájem uklidňovali panáky, jelikož nám pomalu, ale jistě přetékal pohár trpělivosti. No nic vyrážíme opět vyvézt všechny naše pruty k druhému břehu. Místa jsem musel opět masivně zakrmit, jelikož sem na nich celý den nebyl. Pár hodin se nic nedělo a všechno začalo v noci. Během čtyř hodin jsme chytily tři kapry okolo patnácti kilogramů, byla to nádhera. V šest hodin jsem raději stáhnul pruty s domněním, že se opět objeví vláčkaři, kteří mi budou stříhat silon. V poledne mě budí kolega a hlásí oběd. Opět jsem se nemýlil, vláčkaři tu zase řádili. V klidu jsme si vychutnali oběd a připravovali se na večer. Další noc proběhla stejným způsobem jako ta předchozí, několik krásných kaprů okolo patnácti kilogramů.

Další den okolo šesté hodiny ranní přichází pořádná jízda a já jen doufám, že už nepřijeli vláčkaři a jeden z nich mě netahá sestavu. Rychle vyskakuji na nohy, ale široko daleko nikoho nevidím a tak přizvedávám prut. Následuje nádherná jízda a půl hodinový souboj, nakonec podebírám kapra vážícího osmnáct kilogramů. Konečně jsme posunuli laťku o něco výš. Děláme pár fotek a pouštíme tuto nádhernou rybu zpět. Když se podívám opět na vodu, tak nevěřím svým očím. V místě jsou opět dvě loďky vláčkařů  a jeden z nich zrovna tahá moji dobře viditelnou žlutou šňůru. Dotáhl jsem naviják a začal přitahovat. V tom na mě francouz začal řvát sorry a vyprostil mojí šňůru na svobodu. Řekl jsem si, zase to budeme muset vytáhnout, protože tohle je opravdový boj. Jeden prut někde vysí a tak sedám na člun a jedu ho vyprostit z vázky. Škubám s prutem a najednou cítím, že něco povolilo, ale ne tak úplně. Na druhém konci je ryba a nebude malá. Z ničeho nic rychle povoluji naviják a ryba odvíjí několik metrů vlasce. Po necelé půl hodině dostávám ke člunu nádherně stavěného kapra, sahám po podběráku, ale ten nikde. No jasně pomyslím si, ještě tohle mi teď chybělo. Vidím, že tu mám vážící síťku a tak se do ní snažím kapra vměstnat. To trvá dalších dobrých deset minut, hurá! Tahle ryba je opravdu vybojovaná. Dojíždím s kaprem na břeh a vážíme patnáct a půl kilogramu. Opět pořizujeme nějakou tu fotečku a vracíme ho zpět do svého živlu.

Další dny to probíhalo prakticky stejným způsobem. Ráno vždy vytáhnout pruty, počkat jakmile odjedou vláčkaři a poté opět nastražit své sestavy. Vláčkaři nás v tomto výletu opravdu natrápili, chvíli jsme dokonce přemýšleli, že změníme revír, ale to hledání by bylo strašně zdlouhavé, jelikož nikde na internetu jsme nenašli aktuální stavy vod, takže jsme se rozhodli zůstat. Nakonec se nám podařilo ulovit ještě několik kaprů okolo sedmnácti kilogramů. Sice jsme nedostali žádného mohykána, ale každý z nás zdolal více než třicet kaprů v nemalých velikostech.

Závěrem bych chtěl říct, že to byl opravdu zajímavý rybářský výlet. Ve Francii jsem byl už po několikáté a vždy si výborně zachytal. Většinou jsem sice neměl tolik záběrů, ale to na druhou stranu vynahradila velikost ryb. Odjížděl jsem domů spokojený, ale zároveň trochu frustrovaný, jelikož se mi revír, na kterém jsme chytali, opravdu líbil a pořád jsem musel přemýšlet nad tím, jak by to vypadalo, kdyby nebylo bezohledných francouzských vláčkařů. Za těch několik let jsem ve Francii zažil několik střetů s vláčkaři a vždy jsem se snažil nejprve slušně poprosit, ať mojí sestavu jen rozmotají a pustí zpět, když už mě tedy chytily. Většinou to, ale skončilo ustřižením vlasce, zcela nepochopitelně. Tady je zcela evidentní, že tu nejsou žádní kapraři a zároveň, že se tu na ně dívají skrz prsty. Tak či tak se do Francie opět vrátím, jelikož od zdejších vod mne nemohou odradit ani zdejší vláčkaři. Možná kdybychom byly na větší přehradě, tak by to vypadalo jinak. To snad příště, opět u dalšího článku.