Březnové sněžení, aneb stálo to na rybách za to?
Petrův zdar přátelé, nedávno jsem se ráno probudil, podíval se z okna a viděl nádherně hřející sluníčko. Že bych si dnes udělal volno? Tak dobře, dlouho jsem na rybách nebyl… Plný nadšení a očekávání skládám věci do auta a pomalu vyrážím k vodě.
Petrův zdar přátelé, nedávno jsem se ráno probudil, podíval se z okna a viděl nádherně hřející sluníčko. Že bych si dnes udělal volno? Tak dobře, dlouho jsem na rybách nebyl… Plný nadšení a očekávání skládám věci do auta a pomalu vyrážím k vodě. Po dvou minutách ovšem začíná sněžit. Říkám si, je tohle normální? Ještě před chvíli bylo naprosto nádherně. Tohle mi ale přece nemůže zkazit náladu.
Přijíždím k vodě a pozoruji zamračené mraky na obloze, ze kterých padá hromada vloček. Uvnitř se to ve mně pere. Mám se vrátit a jít pracovat nebo i přes to všechno půjdu nahodit? Samozřejmě, že zvítězila druhá varianta a tak vysedám z auta a okamžitě mi do obličeje poryv větru posílá první pozdrav v podobě sněhové vánice.
Snažím se rychle obléknout a v ten moment upouštím mikinu do louže. Prozíravě v autě vozím oblečení více a tak napodruhé konečně dokončuji své oblékání a začínám ždímat nezbednou mikinu, kterou později ukládám zpět do auta. Jako tradičně na sebe nahodím již naučenými chvaty všechny tašky a kýble. Obalený touto zátěží v podobě rybářských nesmyslů, z nichž u vody reálně využiji tak dvě procenta si to šlapu k revíru.
Opět jako tradičně z té zátěže začínám pomalu omdlévat a proklínat sám sebe, že svůj vercajk nezúžím na polovinu, abych nemusel tahat haldu nesmyslů. Při sešlapu z mírného, ale dlouhého kopečku mi to klouže na čerstvě napadeném sněhu a já padám jako hruška k zemi. Po zadku pomalu kloužu až ke svému oblíbenému fleku a v duchu si říkám, že dnes už to snad ani nemůže být horší.
Rozbaluji věci, zapisuji se, míchám krmení a mezitím soustavně sněží. Později zakrmuji a konečně chytám. No a vlastně i nechytám, jelikož jsem dvě hodiny bez záběru. Nevěřím tomu, že je již druhá polovina března a počasí místo aby se zlepšovalo, tak se zkrátka zhoršuje. Pocitová teplota je u vody definitivně pod nulou a já už jsem promočený na kost. Zmrzlými prsty převazuji sestavu a měním návazec, v duchu si říkám, že nemohu být přece bezrybka.
Tato změna konečně přináší první záběr. V ten samí moment dokonce přestává sněžit a moje nálada se otáčí o 180 stupňů. U vody jsem ještě vydržel hodinku, nakonec pochytal i pár drobnějších rybek a s úsměvem vyrazil k domovu. Stálo to za to? Ano stálo. Přesně tohle jsou zážitky, které člověka budou doprovázet po celý zbytek života.
Komentáře Březnové sněžení, aneb stálo to na rybách za to?