Pohled do historie rybářských navijáků

Rybaření bez navijáku je sice také možné, ale kromě metody "chytání na bič" tuhle chytrou pomůcku používáme prakticky při každé technice sportovního rybolovu. Navijáky (stejně jako vlastně asi všechny součásti rybářského vybavení) prošly za dlouhou dobu velkým vývojem. Ten občas i po nějakou dobu stagnoval, aby následně přinesl další převratné modely a inovativní nápady. Dnes se setkáme s navijáky všech možných cenových, vzhledových i účelových kategorií, takový pohled do nedávné i dávné minulosti by ale určitě mohl být zajímavý, nemyslíte?

První navijáky byly velmi jednoduché

Objev navijáku bezesporu souvisí s okamžikem, kdy si první rybář vyrobil na prutu koncové očko, k němuž později přibyla i očka vodicí. To mu umožnilo nahodit dál, než když měl žíni, šlachu, lýko nebo nějaké podobné vlákno přivázané rovnou ke špičce prutu. On tedy už ten prut byl proti lovu na šňůru nebo její náhradu "z ruky" velkým pokrokem - zlepšila se vzdálenost i přesnost nahazování a pružnosti klacku bylo možné využít při zdolávání větší ryby jako pojistku proti utržení. A s očkem bylo možné použít i delší šňůru, šlo tedy i dál nahodit. Navíc v případě potřeby bylo možné rybě při souboji a měření sil popustit. Ale kam se šňůrou, která by jinak překážela?

Volně pokládat šňůru znamenalo určitě možnost jejího zamotání, přišlápnutí nebo utržení, smotání do klubíčka vedlo k zamotání... Bylo tedy třeba vymyslet nějaké jednoduché a funkční řešení. Prvními "navijáky" byly nejspíš dřevěné vidličky nebo destičky, které si rybář mohl položit k nohám nebo je zastrčit do kapsy či za opasek (pokud nějaký měl), později je nahradily kolíčky, zavrtané do "prutu", které umožnily uložení volné šňůry a v případě potřeby i její (byť značně komplikované) uvolnění. Ale musíme si uvědomit, že tyhle první pokusy nejspíš probíhaly hodně dávno, snad už v době, kdy naši předkové místo jeskyní stavěli první chýše a stany, začínali chovat dobytek a pěstovat plodiny na políčcích. Ryb tenkrát bylo určitě víc než dost a tak náčiní nemuselo být nijak precizní, úlovek nebyl sportovní trofejí, ale vítanou položkou na jídelníčku.

Navíjení na cívku byl velký převrat

Koho jako prvního napadlo použít k navíjení rybářské šňůry cívku, to už se samozřejmě zjistit také nedá. Ale lze dohledat první písemné zmínky a vyobrazení, které ukazují, že s tímto nápadem zřejmě přišel už nějakých 400 až 300 roků před naším letopočtem nějaký koumák v Číně. Nápad se brzo rozšířil a nejdostupnějším materiálem pro výrobu cívek na nožce, které již připomínaly nejjednodušší bubínkové navijáky, bylo bezesporu dřevo. S nástupem modernějších technologií se později začaly vyrábět navijáky kovové, následně docházelo ke kombinaci plastu a kovu. U jednoduchého bubínkového navijáku bylo třeba před nahozením odvinout potřebnou délku šňůry na vhodnou podložku (za trávu nebo kameny na břehu by se snadno zachytila) a pak bylo možné nahodit. Tyto navijáky samozřejmě nebyly opatřeny žádnou brzdou, ale bylo možné je přibržďovat proti tahu ryby rukou za buben na jeho obvodu, k navíjení sloužila klička.

S ložisky to bylo najednou úplně jiné

Následovalo další významné vylepšení, kterým bylo použití precizních kuličkových ložisek pro uložení osy bubnu. Díky tomu bylo možné nástrahy o dostatečné hmotnosti odhodit i jejich vlastní váhou. Aby nedošlo k zamotání šňůry na setrvačností roztočený buben, bylo třeba ho rukou v pravý čas přibrzdit, ovšem tak, aby nedošlo k výraznému zkrácení délky náhozu. Později byla za buben u některých navijáků montována levou rukou ovladatelná páčka, která sloužila k jeho přibrždění. Poté se objevily i vypínatelné řehtačky, které měly za úkol především zabránit samovolnému odvíjení šňůry při chytání, navíc kladly i určitý odpor při zdolávání ryby. Následně se objevily také první jednoduché brzdy, zpočátku působící stejným odporem v obou směrech otáčení. Většinou se jednalo o třecí brzdu, později i s regulací odporu. Použití rohatky se západkou umožnilo působení brzdy jen v jednom směru, samozřejmě tedy proti odvíjení. Regulace probíhala většinou otočným prvkem nebo páčkou.

Otočit buben - to byl nápad k nezaplacení!

Když se objevily navijáky, u nichž bylo možné pro nahazování otočit bubínek se šňůrou o 90°, byl to další přelomový okamžik. S dostatečně naplněnou cívkou totiž najednou bylo možné dosáhnout mnohem delších a přesnějších hodů. Ani tady se ale vývoj nezastavit a byl to britský politik a podnikatel Albert Holden Illingworth, který přišel s návrhem prvního smekacího navijáku s pevnou cívkou. Sice měl vzhledem i funkčností do těch dnešních parádních kousků hodně daleko, ale byl první a nebude rybáři nikdy zapomenut! Následně byl rozšířen o klouzavou brzdu, fungující tak, že cívka se může protáčet podle nastavení brzdového ovládacího prvku.

Časem se brzda stěhovala z přední části cívky občas dozadu na konec navijáku, některé modely měly brzdu vyřešenou jako věneček kolem kličky, ale princip zůstává stejný. Objevily se i navijáky s krytou cívkou, ale jejich rozšíření nebylo příliš výrazné. Spíš si zaslouží ocenění další vylepšení, kterým byla cívka, překrývající částečně tělo navijáku. Ta zabraňuje velmi nepříjemnému zapadnutí vlasce pod cívku, které už moderní rybáři téměř neznají. Dnes má mnoho navijáků brzdy dokonce dvě (přední i zadní), případně se setkáme i s bojovou brzdou (která se zapíná až když je potřeba), zajímavé řešení je i druhá pomocná brzda, ovládaná páčkou nad cívkou navijáku, používaná především v závěrečné fázi zdolávání a vylovování. O brzdách by to bylo asi i na samostatný článek, ale vraťme se k navijákům.

Navijáky se časem rozdělily podle určení

Kromě toho, že se jednoduchý bubínkový naviják vyvíjel směrem ke smekacímu (dnes asi nejpoužívanějšímu a nejznámějšímu), vyvinuly se z něj i další typy, které se používají i v moderní rybařině.

Muškaři dávají přednost osvědčené klasice

Klasický muškařský naviják je stále velmi podobný původnímu bubínkovému vzoru, jen je vyroben z moderních materiálů a kvůli minimální hmotnosti je často opatřen velkým množstvím velkých i malých otvorů. Ty slouží nejen ke snížení hmotnosti (vždyť muškař drží naviják s prutem prakticky po celou dobu lovu v ruce!), ale i pro lepší prosychání backingu a šňůry. Brzda je řešena jako plynule regulovatelná, u nejlehčích modelů ji supluje jen vypínatelná řehtačka. Zajímavým a velmi citlivým řešením je i miniaturní kotoučová brzda. Aby nedocházelo k deformaci šňůry s ohledem na její tvarovou paměť, v poslední době jsou v oblibě především navijáky typu LA (Large Arbor), které mají poměrně mělkou, ale značně širokou cívku o větším vnitřním průměru. Muškařské navijáky mají často vývodní očko nebo rámeček z tvrdé chromované oceli nebo jsou opatřeny vývodem s achátovou vložkou.

Ale ani muškařské navijáky se neubránily inovacím. Svého času dosahovaly velké obliby automatické muškařské navijáky, u nichž vytahováním šňůry dochází současně k natahování pružiny, která po stisknutí páčky dokáže volnou šňůru navinout zpět. Ovšem jejich nevýhodou je vyšší hmotnost, takže s nástupem lehoučkých grafitových prutů je už muškaři používají poměrně zřídka. Cívka u nich byla řešena tradičně nebo byla umístěna horizontálně - to znamená, že osa cívky je situována kolmo k ose prutu, což umožňovalo snadnější vytahování šňůry do strany.

Svého času se objevily i elektrické muškařské navijáky, u nichž navíjení obstarával elektromotorek, poháněný bateriemi. Ovšem opět tu byl problém s vyšší hmotností a dnes už tyhle navijáky mají asi jen sběratelé.

V poslední době jsou populární i poloautomatické navijáky, u nichž navíjení vysoukané šňůry provádíme opatrovanými stisky páčky, která roztáčí setrvačník, pohánějící buben navijáku. K jejich přednostem patří to, že můžeme rychle stahovat volnou šňůru a ta se nám tudíž nikde jen tak nezamotá, navíc tyhle navijáky nejsou těžké a dobře vyvažují delší prut. Takže tohle je hodně zajímavá cesta....

Na plavanou je oblíbený i centrepin

Také centrepin je vlastně tradiční bubínkový naviják, vyrobený nejčastěji z lehkých slitin, má poměrně velký průměr a brzdu nahrazuje jen řehtačka. Používá se především při lovu na plavanou. S centrepinem sice nebudeme nahazovat dál než se smekacím navijákem, ale je to moc fajn chytání a zdolávání najednou přináší větší porci adrenalinu. Prostě tak trochu to zavání retro rybařinou a klukovským chytáním kdysi dávno.

Naviják nad prutem

Multiplikátor je naviják, který se používá především při mořském rybolovu, v poslední době se ale multiplikátory objevují i při sladkovodním rybolovu. Rádi po nich sáhnou specialisté, kteří se zaměřují na sumce, kapitální štiky či hlavatky, dostupné jsou ale i multiplikátory pro střední a lehkou přívlač. Proč vlastně použít multiplikátor a v čem je jiný?

Multiplikátor je precizní výrobek s kuličkovými ložisky, který i při odvíjení šňůry (vlasec se moc často na multiplikátorech nepoužívá) umožňuje daleký odhoz nástrahy, má dokonale ovladatelnou a nastavitelnou brzdu, většinou i řadič šňůry a vydrží i při minimální péči neskutečně dlouho být plně funkční.

Mořské multiplikátory jsou velké, pojmou spoustu silné šňůry a občas jsou opatřeny i vychytanými zlepšováky, jako je displej se zobrazením odvinuté šňůry, hodnot nastavení brzdy, hodinami, budíkem, předpovědí počasí, echolotem a kdovíčím vším dalším. Používají se především při lovu s těžkými pilkery a vytáhli byste s ním snad i velrybu. Robustní jsou i velké multiplikátory na sumce, do nichž se skutečně nemusí rybář bát opřít vší silou. Loví se s nimi nejčastěji na bójku.

Vláčecí multiplikátory jsou v zásadě dvojího druhu - klasické válcovité a ve tvaru vajíčka. Multiplikátor je opravdový "dělník rybařiny" a kvalitní výrobek vám bude spolehlivě sloužit celý živit. Opravdu, to je něco jako ty legendární švýcarské hodinky.

U multiplikátorů není ani složitá údržba, zvládnete ji sami, na rozdíl od moderních smekacích navijáků, do nichž se laik bojí i jen nakouknout, pokud se vůbec odhodlá k odšroubování krytu. Zajímavým prvkem u multiplikátoru je i použití systému tří brzd. První je brzda zdolávací, ovládaná většinou velkou maticí ve tvaru hvězdice a umístěná na ose kličky. Její regulace je skutečně plynulá a je krásně dostupná. Další je takzvaná "pracovní brzda", která brání přetočení cívky při nahazování. Je řešena buď jako odstředivá nebo jako magnetická. Po nastavení se o ni vlastně ani nemusíme starat. Třetí brzda je mechanická a slouží k brzdění cívky bez ohledu to, jak rychle se cívka otáčí. Reguluje se většinou šroubem s vroubkovanou hlavou a na jejím nastavení hodně záleží. Je třeba brát v úvahu hmotnost nástrahy, sílu i typ šňůry a délku požadovaných náhozů. Místo mechanické brzdy je možné u menších modelů přibrzďovat cívku i palcem.

Tady se dostáváme k tomu, čím se multiplikátor liší už při montáži na prut, Je totiž umístěn shora a proto se většinou používají pruty se speciálně tvarovanou rukojetí. Je třeba si uvědomit, že u multiplikátoru nelze přehodit kličku z jedné strany na druhou, jako je tomu u většiny smekacích navijáků, takže na to při výběru dejte pozor, pokud preferujete navíjení levou rukou, jak je u většiny rybářů u nás zvykem.